We are Camera - Jasonmaterial

Fritz Kater

WE ARE CAMERA - JASONMATERIAL (We are camera - Materiál Iásón)

3 m, 2 ž

(Nejen) svět dramatu se často dělí na rodiče i děti. Je tomu tak i v nejnovější hře Fritze Katera We are camera - Materiál Iásón. Schizofrenický název odkazuje k námětu hry: kamerou jsou tu syn Mirco a dcera Sonja, kteří z odstupu času pozorují život svých rodičů a své dětství, aniž by ho mohly zpětně nějak ovlivnit či změnit; antický mýtus připomíná vztah jejich rodičů, Pauly a Ernsta. Ernst postoupil ve své životní kariéře z postu zahradníka až na pozici váženého vědce a dokonce německého špióna. O tom však jeho manželka nic nevěděla, a tak se pro ni zdánlivá dovolená, na kterou vyrazili v roce 1969 do Finska, změnila ve zlý sen - ve skutečnosti šlo o nutnou Ernstovu emigraci ze země. Paula se cítí být obětí Ernstovy profesní ctižádosti a mstí se mu trochu jako nešťastná Médea zběsilou nevěrou s Johnem, tajným agentem sledujícím ve Finsku Ernsta. Německý homo faber se ovšem namísto organizování protistátních akcí v cizině hroutí a propadá alkoholismu. S tímto zdánlivě jednoduchým epickým materiálem si Kater velmi sofistikovaně a zároveň vtipně hraje; nutno přiznat že jinak by se do něj ani nedostaly všechny odstíny tehdejší složité doby. Postavám například předepisuje přesný věk, Sonje a Mircovi dokonce ironicky 3 a 5 let. Jako by je autor nechal ustrnout v rozhodujícím roce jejich života, ačkoli se fragmenty z onoho osudového Silvestra prolínají s dalšími vročeními scén důležitými pro osobní životy všech postav. Nejhlouběji do historie se dostáváme s otcovou vzpomínkou na vyobcování ze sousedské komunity za přátelské vztahy jeho rodičů s židy v roce 1939, důležitá jsou dále 70. léta, kdy Ernst propadá sebedestrukci a Paula ho začíná nenávidět, rok 1981 je pak letopočtem Ernstovy smrti a popřevratový rok 1992 pak zpovědí Sonji u otcova hrobu: je těhotná a její bratr začal natáčet filmy. Však také sled scén s rychlými časovými prostřihy připomíná švenky filmové kamery, která nechává klíčové životní okamžiky a motivy všech pěti postav proplétat v mírně řízeném, ale zároveň svobodném proudu asociací a útržků vzpomínek tak, jak postavám naskakují v paměti. Katerův text je psán s nadhledem, ironií a černým humorem, zároveň však s hlubokým porozuměním pro paradoxy, které přinášejí střety tzv. velkých dějin s malými soukromými osudy. Jeho hra je jak hravou dětskou skládanku, tak promyšlenou fabulační stavbou, a podává tak objektivní zprávu o světě, který i nám je historicky a politicky dobře znám.

mč