Was wollt ihr denn

Volker Braun

WAS WOLLT IHR DENN (A co byste asi tak chtěli)

11 m, 3 ž, duch času, turisté a uprchlíci

dějiště: pláž

Příslušník starší generace německých autorů Volker Braun, vrstevník např. Heinera Müllera, nezapře svou minulost levicového dramatika spjatého s východoněmeckou divadelní historií souborů, jako je Berliner Ensemble či Deutsches Theater, ani ve své poslední hře týkající se skutečně aktuálních a žhavých problémů současného světa. Zejména ve světle posledních událostí v ruském Beslanu nabývá autorovo prohlášení v závěru epilogu hry nazvaném „Divadelní peklo", kde se mimochodem zmiňují také nedávné tragédie jako masakr turistů na Bali či teroristický útok na divadlo na Dubrovce v Moskvě a kde se cituje válečnická Bushova dikce na konto arabských teroristů, na tragické pravdivosti: „S uměním jsem u konce; pravdivé je pouze přehánění, přestalo existovat divadlo bez představy, že se může stát peklem, přestalo existovat umění, které by snilo o tom, že skutečnost promění v nemožnou variantu." Ne náhodou řadíme Brauna do kontextu Müllerova politického dramatu. Rozpad ideologických systémů na evropském kontinentě, rozpad ústící možná nevyhnutelně v novou politickou binaritu represivních režimů a terorismu, postihuje svou velkoryse rozmáchlou freskou A co byste asi tak chtěli odehrávající se na „pláži snů", která se podle náznaků v textu může nacházet kdekoli na území bohatého Severu (jako indicie mohou posloužit údaje jako Temže, Spréva, Severní moře, Ostende). Tu kromě turistů „smrdících Eurem" obývá komunitka somráků, uprchlíků, ilegálů, bláznů, dealerů, kšeftaříků a nezaměstnaných zkrachovalců. Základní každodenní existenciální problémy těchto zbytečných lidí, lidí mimo systém, které se řeší v dialozích ne nepodobných hip-hopové kritické rétorice prošpikované slangem, dialekty, argotem, rytmickými a politizujícími slovními hříčkami, jsou ideologicky ukotveny promluvami postav Ducha času a Divadla, které konstatují nejen únavu srpu a kladiva (Ost-ende), tak vlajek obecně (West-ende) a rozpad tradičních kategorií dobra a zla: „Zlo ošmatává pod stolem koleno Dobru a Dobro mu tiše drží, duše flirtuje se strojem, hmota šuká ducha..." Autorův skeptický pohled na marasmus doby, do které se přes různé politické režimy prožil, vyjadřuje konstatování obecné prázdnoty, snu o centru, o smyslu - kde je opět veliké a strašlivé NIC. Toto nic je naplňováno jedině kšeftíky s čímkoli a kýmkoli, díky nimž lze přežít další den. Zde se konkrétně jedná o obchodování s lidskou krví, kterou dryáčnickým šmejdíkům ze Západu ochotně poskytují asijští imigranti. Tragické gesto Kabila obětujícího se pro vidinu alespoň dvoutýdenního turistického ráje na úrovni západoevropských služeb ovšem v závěrečné policejní razii a především víru doby, kterou všichni - chtě nechtě - žijeme nadoraz, zcela zaniká.

mč