Wandernutten

Theresia Walser (Německo)

TOULAVÉ DĚVKY / POTULNÉ KURVY (Wandernutten)

5 m, 6 ž

Herečka vystudovaná ve švýcarském Bernu a autorka her jako King-Kongovy dcery či Hrdinka z Postupimi, které se staly hity německých divadel posledních let, sice odmítá zobrazovat na jevišti sociální realitu, nicméně postavy jejích her jsou přesně odpozorovanými typy „lidské scény", která nás obklopuje, zobrazované v univerzálních životních situacích současného člověka. Dominantním nástrojem Theresie Walser je jazyk. Věty-refrény, které se opakují v jednotlivých scénách její poslední hry „Toulavé děvky" a které coby slova-motivy přesahují do scén dalších, propojují zdánlivě tři nesouvislé situace, v nichž jsou postavy hermeticky uzavřeny, do jednoho příběhu. Hra má velmi logickou a čistou dramatickou výstavbu a zpočátku působí jako pečlivý sběr materiálu k tématu rozporu mezi lidskou potřebou trvalých jistot ať už partnerských či obecně sociálních a s věkem neutuchající touhou po svobodě v podobě erotického harašení či pouhého „zlobení" a poštívání neštěstí z nudy. „Člověk je taková usedlá potulná děvka", osvětluje titul hry jeden z členů hospodské společnosti štamgastů, kteří vedou důchodcovsky unavené řeči o pohasínající touze po ženách a potřebě přestat kouřit. Je to právě Georg, který trousí bodrá moudra, který se na své kamarády zpupně kasá šťastným a bezkonfliktním manželstvím a v sílící opilosti odhaluje i temnější stránky své psyché - drsné a bujaré erotické fantazie. Protipólem k mužské skupince je dámská sešlost v hotelovém baru, kde se má uskutečnit obchodní fúze s italským bossem silně podkreslená nejen finanční, ale i pohlavní přitažlivostí. Spektrum hovorů o záděrách mezi partnerskými vztahy a osobními ambicemi dokresluje kontrastní "lesní" dýchánek dvojice pornoherců s náhodnou okolojdoucí zamilovanou dívkou. Výjevy z těchto tří prostředí se střídají s matematickou pravidelností a zpočátku mají motivy jako darovaná sukně či let balónem, které napříč situacemi prolínají, charakter náhodné asociativní hry. Bytnějící kontury a přibývající detaily ovšem postupně odhalují, že žvanivý Georg a úspěšná Leonie jsou manželé. Georg intuitivně tuší, že se při Leoniině obchodním jednání schyluje k zásadní nevěře, která rozvrátí jeho manželskou idylu; Leonie se potácí mezi profesionálním a velmi ženským citovým postojem k věci. A kde jinde, než právě v činoherním divadle a v dramatu, by se lidské touhy, představy a sny měly ventilovat přes řeč, kde jinde, než právě v divadle a v dramatu, by tato řeč měla být osudná a vyvolávat nepředpokládané reakce a jednání ostatních postav. Je to čas, který hraje proti hlavním hrdinům dramatu nazývajícího se milostný a manželský vztah. Mužská pitka, Georgova slovní provokace a sebemrskačská touha po trestu vrcholí aktem, kdy mu kamarádi na jeho žádost vyříznou jazyk z úst. To se děje přesně v okamžiku, kdy se Leoniina ctižádost zlomí, celá transakce zkrachuje a ona po telefonu hledá a deklaruje oporu svému muži, který jí už nikdy nic neřekne. Příběh uzavírá monolog zamilované dívky, jejíž zoufalá a nešťastná Haßliebe se projevuje nerozhodností, zda symbolicky přeložit milému přes cestu kámen či mu ji naopak pod nohama uklízet, a její náhlé zmoudření naplněné nadějí: „Chodila jsem kolem všech těch hodin a budíků, ale nikdy jsem se na ně nepodívala... Jenom u výlohy jednoho obchodu jsem se zastavila a tam jako by se všechny hodiny zbláznily. Každé ukazovaly jiný čas. Jen si to poslechni. Ale jedny z nich přece jen musí být ty pravé."

mč, pš