Višněvyj smrad

Pavel Trtílek

6 m, 4 ž

Vtipná rozsáhlejší hra o definitivním konci životních příběhů všech osob Višňového sadu.

Text zachycuje postavy 5 let po tom, kdy jsme se s nimi rozloučili u Čechova. Odehrává se v současnosti (televize, letadla a nadnárodní podniky). K tématu autor přistupuje o něco groteskněji než Čechov, jak už naznačuje samotný titul.

Jepichodov si namlouvá Duňašu. Varja je nešťastná a zatrpklá a svůj vztek si vylévá na Duňaši. Z Ameriky se vrací Raněvská s Jašou, toho času studentem práv.

Spadaných višní je plný sad, naplňují vzduch hnilobných puchem, všude překážejí višňové zavařeniny. Atraktivní „Američan" Jaša si okamžitě po svém příjezdu namluví Duňašu i Varju zároveň a nabízenou ruku smrtelně nemocného, věčně opilého Piščika. S žádnou z nich ale nemá opravdu vážné úmysly.

Pozemky v okolí statku skupuje Děriganov, a to pro jakousi nadnárodní společnost. Raněvská přijela domů, aby prodala sad a získala tak peníze aspoň na dalších pět let radostného života v Americe.

Najednou do děje vstupuje nově příchozí Jaroslavská babička, jedna ze Tří sester, a odhalí divákům, že všechno, co vidí, je jen pietní hra na Čechova, byť důmyslně zorganizovaná.

V textu je uchován motiv sadu. Postavy se o jeho význam hádají - babička tvrdí, že Rusko o mýtus čechovovského sadu nemůže připravit, pro Raněvskou je to jen majetek, který chce co nejrychleji prodat, aby mohla utéci na dalších pár let pryč, do bezstarostného života v Americe. Sad je propojen se současnou realitou Ruska a jejími specifiky. (Trofimov: „Co je to za stát, kde drží prsty na spouštích jaderných zbraní takřka nesvéprávní alkoholici?").

Hra vrcholí absurdním sebezničením - postavy se společně dívají na televizi, kde v přímém přenosu sledují největší a nejslavnější úspěch ruské vojenské vědy - výbuch nejsilnější bomby světa, který nakonec rozmetá vše a všechny.