Unaveni sluncem

Rok 1936. Veranda letního domu nedaleko Moskvy. Do tiché zahrady vchází skupina čtyř hudebníků a začne hrát tango - právě začaly oslavy jednoho z nových svátků, svátku Stalinových balónů a vzducholodí. Hudba přiláká desetiletou Naďu, za ní vchází její mladá matka Marusja a také její otec, Kotov. Je svlečený do půl pasu a ačkoli je mu 50, vidíme, že má statné tělo trénované vojenskou službou. Postupně z domu vychází další postavy děje - ze svého staropanenství nešťastná služebná Mochova, Marusjin strýc Vsevolod a stařenky Lidia a a Elena (Marusjina matka Olga matka se připojí později).
Najednou do zahrady přiběhne dívka z vesnice, že soudruh Kotov musí zasáhnout; tanky chtějí vjet do obilí. Vzápětí přichází dvojice tankistů, kteří arogantním tónem osloví Kotova. Ale ten okamžitě získá převahu. Je totiž zasloužilým vojákem, známou osobnou a blízkým přítelem Stalina. Donutí vojáky zavolat svého nadřízeného a ten, když slyší, s jakou autoritou jedná, poručí přesunout vojenské cvičení jinam.
Po vcelku rušné ranní expozici přichází klidný čas snídaně a běžných rodinných zábav. Vedou se obvyklé řeči, např. jak se mohlo stát, že se dívka z dobré rodiny vdala za člověka s barbarskými zvyky, který místo do koupelny chodí do páry v domku za vilou. Přichází Kirik, rodinný přítel, piják (tvrdí, že bývalý). Vsevolod, který se zabývá právem, dumá nad článkem v Pravdě, kde se říká, že v soudním procesu je důležité „přiznání", ne důkaz. Když se objeví Kotov, ptá se ho na jeho názor a ten mu prostě odpovídá, že nejlepší je věřit a důvěřovat. Rozhovor se stočí na návštěvu zoo, kam má společnost vyrazit. Začne se vzpomínat na staré dobré časy, kdy se místo do zoo chodilo do opery, pořádaly se domácí koncerty a vila, ve které tráví volno, patřila rodině, zatímco teď jsou v ní pouze trpěni. Kotov je popuzen a nenechá tuhle nostalgii bez poznámek. Okamžitě zaútočí a ptá se, proč za svoje staré dobré časy nebojovali, když bílí měli veškerou podporu zahraničí? Vsevolod tvrdí, že pro něj je válka otázkou filozofickou a Kirik tvrdí, že nemohl bojovat, protože nebyl zdráv. Kotov jejich výmluvy snadno shrne ze stolu a všechny zesměšní.
U domu se objeví Řidič. Má komusi cosi doručit a nemůže dotyčného najít. Dá se do řeči s Mochovou. Rozhovor hladce plyne a když Řidič odjíždí, políbí zarděné Mochově ruku.
Přichází průvod pionýrů. Mezi nimi je maskovaný muž, který hraje na trubku. Dá se do řeči s Naďou a pak vtrhne do domu. Hlučně zpívá Pucciniho, vyskočí na klavír a všechny vystraší. Strhne si masku a nastane radostné vítání. Je to Míťa, nejnadějnější žák Marusjina zesnulého otce. Míťa před mnoha lety beze slova odešel a nikdo o něm od té doby neslyšel. Okamžitě se stane středem zájmu a získá si srdce všech. Otázkou zůstává, jestli zpět vydobyje i srdce Marusjino.

Společnost se odebere k řece. Mezi světaznalým Míťou, který v posledních letech procestoval Evropu, a Kotovem, který je hrdý na to, že nikdy neopustil vlast, narůstá napětí. Kotov s Naďou se jdou projet na loďce. Mochova si zasněně kreslí svoji políbenou ruku. Míťa se dává do rozhovoru s Marusjou. Barvitě líčí staré zážitky, jejich setkání, jejich první společnou noc. Marusja mu vyčítá, že před třinácti lety bez vysvětlení zmizel, těžko ale skrývá vzrušení. Marusja jde plavat, Míťa za ní skočí v oblečení. Amplión vykřikuje propagandistická hesla a blahopřání k dnešním oslavám.
Mochova se zde znovu setká se ztraceným Řidičem a nadějně pokračují v načaté debatě.
Kotov a Naďa se vracejí z loďky, Míťu a Marusju však už nikde poblíž nevidí.
Před obědem se ve vile strhne nespoutaná zábava. Míťa a Marusja hrají na klavír kankán jako za starých časů a kdo má nohy, tancuje. Zábava trvá, dokud nevstoupí Kotov. Ten do ticha položí Míťovi nečekanou otázku: „Kdy přijdou?

Po obědě si Naďa u Míti vyprosí pohádku. Jde vlastně o příběh lásky Míti a Marusji, jenom jména jsou jiná. Míťa popisuje, jak v domě svého profesora potkal děvčátko, které se za dobu, kterou strávil ve válce, proměnilo v krásnou dívku. Zamilovali se do sebe, ale pak byl povolán do Moskvy a dostal příkaz sloužit vlasti dál, ale daleko od domova. A tak beze slova vysvětlení odjel.
Marusja z vyprávění pochopí, že ten, kdo Míťu poslal do ciziny, byl Kotov. Jako spousta jiných dostal Míťa na vybranou mezi vězením a možnou smrtí, nebo okamžitým odjezdem do zahraniční služby. Od Míti se Kotov dozvěděl o Marusji a sám se s ní pak později seznámil a oženil. Marusja konfrontuje manžela a ten uznává, že to on Míťu poslal pryč. Obhajuje se ale, protože tvrdí, že Míťa odjet nemusel, že se mohl rozhodnout pro druhou variantu, jakkoli byla těžká.
V noci zastihneme Míťu s Marusjou v saloně, Míťa vysvětluje smutné a naléhavé okolnosti svého odjezdu. Marusja je pohnuta a velmi blízka podlehnout starým citům. Objeví se ale Kotov a kompromituje Míťu. Prozradí, co je Míťa zač - pracoval 13 let jako špión a úspěšně přivedl na šibenici osm generálů Bíle armády, pod jejichž velením, za staré dobré časy, v minulé válce bojoval. Marusja zklamaně odchází.
Muži zůstanou o samotě. Kotov ví, že Míťa sloužící u tajné služby nepřijel jen tak, zavzpomínat si, ale aby ho odvezl do Moskvy. Kotov ale zatím nepochybuje o síle své pozice a věří, že je otázkou hodin, kdy bude propuštěn. Míťa se mu se zadostiučiněním vysměje a oznámí mu, že pokud do tří týdnů nepodepíše doznání, že je japonský špión, bude mu připomenuto, že má ženu a dítě.
Brzy ráno přicházejí tři muži zatknout Kotova. Kolem domu zrovna pochoduje Garda plukovníka Kotova, mládež, která si Kotova vybrala za svůj vzor. Rodina a přátelé odcházejí do zoo. Marusja dá Míťovi jasně najevo, že kouzlo pominulo. Marusja se diví, že muž musí tak narychlo do Moskvy, ale neprotestuje. Kotov se s ní i s dcerou loučí opatrně, aby je nevystrašil.
Po odchodu rodiny konverzace mezi muži změní tón. Kotov za svou vzpurnost dostane první výprask. I s krvavým obličejem dál slovně útočí na Míťu a vysmívá se mu, že už ani neví, kdo a na čí straně je. Nečekaně opět vpadne Řidič. Evidentně hledá Mochovu, která se mu zalíbila. Stane se tak ale nechtěným svědkem Kotovova zatčení a jeden z tajných ho bez mrknutí oka zastřelí. Muži odvádějí Kotova. Míťa zůstává sám. Nalije si vodku a začne sám se sebou hrát ruskou ruletu. Napotřetí pistole vystřelí.