Termitiště

Eva Prchalová

TERMITIŠTĚ aneb FILANTROPOVÉ

3 m, 3 ž

“Etymologicky je bližní ten, kdo je blízko. Pocit celosvětové globální odpovědnosti je roven

pocitu neodpovědnosti za nic.” (Stanislav Komárek)

Motto výstižně otevírá téměř psychoanalytický text - studii o 26 obrazech o ponorkové, ale posléze i zřejmě infekční nemoci šestice mladých dobrovolníků, kteří vyrazili humanitárně pomáhat do nejmenované africké země. Vyslala je tam mezinárodní organizace “Láska a civilizace”, která do zemí třetího světa posílá své lidi, aby v „zaostalých” koutech šířili myšlenky nového humanismu, pomáhali zlepšit životní podmínky a budovali studny. Skupina sídlí na stanovišti nedaleko místní vesnice, kde údajně řádí infekční nemoc a z níž se neustále ozývají bubny.

Skupina dobrovolníků trpí žízní, nudou a především totálním vnitřním rozkladem a čeká na další dodávku hmotné pomoci, přitom mají všichni strach z bezprostřední blízkosti domorodců, obtěžuje je i všudypřítomný hmyz. Anna a Emil jsou manželé, Olga je vůdčí síla, přesvědčená o své téměř spasitelské úloze, Otta zpochybňuje jejich misi a sarkasticky útočí jakožto rozkladná síla na Olgu, Andreas spíše utekl z Evropy před partnerskou krizí, Alice hledá svoji identitu. Z monologů se postupně dozvídáme mnohé o minulosti postav a o jejich motivaci odjet pomáhat do rozvojové země.

Rozkoly se stupňují a začínají ničit i zavedené vztahy – ambiciózní Olga řeší krizi svedením Emila, vášnivého entomologa, jehož fascinují okolní termitiště. Anna si neví se ztrátou Emila rady a hledá útočiště u Andrease. Otta řeší bezvýchodnou situaci snahou o splynutí s okolním světem – pomaluje si tělo barvami a snaží se zcela skupinu ignorovat. Inspiruje tím i Alici, se kterou se vyspí a přivede ji do jiného stavu.

Vnitřní rozvrat skupiny vrcholí nemocí Emila, snad nakažlivé. Otta, nyní s Andreasem, přijímají novou identitu, pomalují si těla a vydávají se všanc okolnímu světu. Anna a těhotná Alice utíkají na poslední chvíli zpět do civilizace, Emil má zimnici a odchází do říše mrtvých, opuštěná Olga se snaží pomalovat také barvou, ale bez vody jí to nejde - zvuky divochů jsou čím dál blíž a „Olga dává svůj život do rukou osudu“.

Stejně jako ve své hře Ažura (2. místo v radokovské soutěži za rok 2008) zkoumá i zde autorka téměř strindbergovsky partnerské a mezilidské vztahy. Hra se účastnila radokovské soutěže původních dramatických textů za rok 2009.