Teremin

Petr Zelenka

TEREMIN

8 m, 3 ž

Hra vychází z osudů skutečné postavy, Lva Sergejevice Theremina, vynálezce, hudebníka a špióna, muže, o kterém prohlásil Robert Moog, že nebýt jeho, nedokázal by býval sestrojit syntezátor. Teremin se narodil v roce 1896, a během první světové války pracoval pro radiotechnický batalion Rudé armády. Rádio a elektromagnetické vlny jej nepřestávají fascinovat ani po válce a v roce 1920 sestrojí zásadní vynález: hudební nástroj tereminvox. Je to dodnes jediný nekontaktní hudební nástroj na světě. Hráč na takový nástroj hraje tak, že mění vzdálenost pravé ruky od jedné z antén a tím mění výšku tónu, zatímco vzdáleností levé ruky od druhé antény mění hlasitost.

V roce 1922 Teremin ukáže tento nástroj Leninovi a Lenin je nadšený. Vidí v nástroji skvělou možnost jak propagovat „novou revoluční hudbu", a konec konců celou ruskou revoluci. Teremin se na jeho příkaz vydává na turné po Rusku, zmítaném hladomorem a nemocemi a z vynálezce se pomalu a jaksi proti své vůli stává hudebníkem.

Po úspěšném ruském turné následuje turné zahraniční - Německo, Francie a Anglie. Tam už Teremin odjíždí jako pracovník ruské rozvědky, s úkolem vykonávat průmyslovou špionáž. Ale možná ani ruské GRU netušilo, že z Teremina se během těch pár let, které strávil na koncertních pódiích západní Evropy, stane hvězda první velikosti. Když dobyde Paříž, Royal Albert Hall i Berlín, směřuje Tereminova cesta logicky do Ameriky. Do New Yorku přijíždí v roce 1928, první třídou zaoceánským parníkem, se svým německým přítelem a manažerem Hansem Goldbergem. Cíl je jasný: uplatnit svoje vynálezy v americkém průmyslu, docílit přidělení amerických patentů a zároveň s tím infiltrovat americký průmysl: letectví, slaboproud, být u zrodu televize, rádia a o tom všem podávat informace ruské rozvědce.

Tereminovo americké období tvoří těžiště samotné hry. Recitály v Carnegie Hall, na soukromých recepcích milionářů a dokonce první koncerty na stadionech, největší z nich pro 20.000 lidí! Namísto plánovaných dvou měsíců zůstává Teremin v USA nakonec deset let. A těch deset let navždy změní podobu současné hudby.

V nejjednodušší rovině je TEREMIN příběh o vzniku a zániku první elektrické kapely na světě, tak zvaného Tereminova elektrického orchestru. Jeho členy jsou kromě Teremina i manažer Hans Goldberg, hudební experimentátor a ruský emigrant Joseph Schillinger a soukromý detektiv Samuel Hoffman. Tito lidé se rozhodnou společně hrát na první elektrické nástoje (tereminvox, rytmikon - primitivní elektrický bubeník, ondes-martenot...) a počínají si i jako velice zdatní obchodníci. Zakládají patentní společnosti, snaží se teremin uplatnit jako lidový hudební nástroj a začít jeho masovou tovární výrobu. Jejich plány jsou smělé, dalo by se říct šílené, ale konec dvacátých let je takový, nikdo neví, co je možné a co ne. O „novou hudbu" se zajímají nejvlivnější lidé té doby, rádio jako nové médium nesmírně urychluje propagaci, Teremin je miláčkem mužů i žen a jeho teorie o „nástroji, na který mohou hrát i netalentovaní lidé", je vzrušující stejně jako jeho bolševický původ.

R.C.A. nakonec skutečně vyrobí prvních 500 seriových tereminvoxů. Ale to toho přichází hospodářská krize. Nadšení pro vše nové ustupuje do pozadí. Elektrický orchestr postupně ztrácí hybnost a nakonec i důvod k samotné existenci. Ukáže se, že tereminvox jako nástroj zase není tak báječný. Téměř nikdo z profesionálních hudebníků pro něj neskládá a téměř nikdo se na něj nedokáže naučit doopravdy hrát. A problémy na Teremina doléhají i z jiných stran. Ruská rozvědka chce další informace o americkém průmyslu, americký pracovní úřad se snaží Teremina vyhostit, Teremin dluží obrovské částky institucím, bankám i jednotlivým lidem a jeho soukromý život je v troskách. Se svojí ženou, Kateřinou, která za ním přijela po dvou letech do USA, již nikdy neobnovil vztah. Nechává se vydržovat Lucií Rosenovou, ženou milionáře Waltera Rosena, která má slabost pro jeho nástroj i pro něho jako člověka a sní o tom, že spolu utečou na kanadskou farmu. Nakonec si vezme o dvacet let mladší černošku Lavinii Willamsovou, svoji žačku. Takový sňatek je ale v třicátých letech v New Yorku naprosto nepřípustný. Lev Sergejevič se tak dostane doslova na okraj společnosti, opouští ho i jeho nejbližší přítel a manažer, Hans Goldberg. V této situaci se Teremin dozvídá, že zemřel jeho otec a rozhodne se vrátit zpět do Ruska. Což je všem v roce 1938 a v jeho případě ryzí sebevražda.

V dalších rovinách je TEREMIN portrétem velice zvláštního a fascinujícího člověka. Příběhem muže zmítaného dějinami, nesvobodného ve svém sebeurčení, jednání a chtění. Vynálezce, který se musel stát hudebníkem, protože vynalezl hudební nástroj. A tento nástroj si ho zcela podmanil. Díky němu se musel postavit na pódium a stala se z něho hvězda mezinárodní velikosti, stal se předmětem obdivu žen a nakonec i gigolem. Neměl nejmenší šanci svůj osud ovlivnit. Nástroj, který vynalez, změnil jeho držení těla, změnil jeho život a vyhnal ho do světa jako bolševického agenta. Ublížil mnoha lidem, jevil se jako velice tvrdý a necitlivý člověk, vždy dával přednost vynálezům před lidmi, ideálům před city. Ale možná je takový obraz nesprávný. Možná to byla právě ruská rozvědka, která Tereminovi přikázala udělat všechny jeho vynálezy. A nebo Teremin věděl něco, co nevědělo ani ruské GRU. Možná nakonec byl hybatelem svého osudu, možná za maskou jeho necitlivosti byl zoufalý stesk, možná to byl hrdina, který neustávající prací pro ruské orgány dokázal donekonečna oddalovat popravu svého otce, vychovaného na carském dvoře. Těžko říct. Ale stejně, jak se nám před očima proměňuje Lev Sergejevič Teremin, proměňuje se i jeho nadpozemský vynález. Tereminvox je v příběhu nejprve hudebním nástrojem, později alarmem, aby se na konci změnil v odposlouchávací zařízení, kterým možná Teremin na příkaz Stalina odposlouchával samotného Lenina poslední dva roky jeho života.

Hra určená pro Dejvické divadlo v Praze, kde měla premiéru 17. listopadu 2005.

Vybíráme z recenzí:

Ačkoliv Petr Zelenka proslul jako filmový tvůrce neotřelých, často až bizarních námětů ze současnosti, tentokrát překonal veškerá očekávání. Pro svou divadelní hru Teremin si vybral autentický, v mnoha ohledech kuriózní příběh nadaného vědce, jenž prožil prakticky celé dvacáté století.
Zelenka ve své hře zpracovává pouze klíčový výsek z Tereminova života, tedy období let 1927 až 1938, které vynálezce strávil ve Spojených státech. Zelenkovi posloužil Tereminův životopis k vytvoření mnohoznačného portrétu, především však k hutnému dramatu s detektivním napětím i odlehčenými komickými momenty.(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny, 21. 11. 2005)

Na takto připraveném dramatickém půdorysu staví Zelenka konstrukci svého příběhu nečekaně uměřenými prostředky, jako by cítil, že nemůže vymyslet nic bizarnějšího, než byl vlastní Tereminův osud. Ruská revoluce a krach na newyorské burze, koncerty pro americké celebrity i pro ruské mužiky, kteří za hladomoru snědli vlastní děti, stalinský teror a osobní nesvoboda uprostřed amerického snu - to je mozaika, kterou Zelenka obratně sestavuje tak, aby celkový obraz ukázal nejen životaběh jednoho vynálezce, ale i dějinné souvislosti, do jejichž sítě se Teremin dostal. (Kamila Černá, Lidové noviny, 12.12.2005)

Trojanův odtažitý Teremin s pohledem upřeným kamsi do jiných světů, jehož ruce objímají křivky skleněné elektronky s větší něhou než ženy, jež procházejí v chaotickém propletenci jeho životem, vzbuzuje zároveň odpor i soucitnou něhu. Je stejně tak bezejmenným sovětským občanem semletým mašinérií politických zvratů jako vyšinutým vynálezcem, homunkulem a obětí své technicky chladné mysli. (Radmila Hrdinová, Právo. 9.12.2005)

Zelenka od svého režijního debutu na divadle (Příběhy obyčejného šílenství právě pro Dejvické divadlo) pokročil dál. Teremin má víc divadelních atributů než filmových, nezříká se ovšem postupů stříbrného plátna, tempa, střihu a monumentální hudby, kterou tentokrát složil Karel Holas. Zelenka však „umí" i čistě divadelní metaforu

Námět Teremina je univerzálnější než Zelenkova prvotina (...) Nevím, zda se Teremin rozběhne do světa tak jako Zelenkovy „Příběhy". Jisté však je, že Petr Zelenka napsal pro Dejvické divadlo další hit. (Kateřina Kolářová, MFDnes, 2.12.2005)

Osobnost měsíce - listopad 2005:

Petr Zelenka, autor a režisér unscenace Teremin v Dejvickém divadle

Petr Zelenka dokázal ve své autorské inscenaci v Dejvickém divadle výrazně překročit hranice pouhé biografické hry. Na podkladě paradoxního životního příběhu Lva Sergejeviče Teremina, ruského vynálezce, hudebníka a spolupracovníka sovětské rozvědky, klade dejvická inscenace řadu zásadních otázek zabývajících se odpovědností k sobě a svému okolí, relativitou životního úspěchu a selhání stejně jako komplikovaností vztahu jednotlivce a nadosobních idejí. Petr Zelenka kromě toho znovu dokázal, že je v českém divadle vyjímečný svou schopností psát a režírovat nejen efektně, ale i s nepodbízivým vtipem a lehkostí. (Divadelní noviny 21/2005)