Suitcase

Melissa James Gibson (USA)

SUITCASE or THOSE THAT RESEMBLE FLIES FROM A DISTANCE

(KUFR aneb TI, KTEŘÍ ZDÁLKY PŘIPOMÍNAJÍ MOUCHY)

2 m, 2 ž

Mladá americká autorka, která před několika lety uspěla hrou sic!, u nás nastudovanou Dejvickým divadlem, se i ve své druhé hře věnuje milostným vztahům a problému komunikace. Protagonisty jednoaktové hry jsou dvě dívky, Jen a Sallie, obě kandidátky doktorátu, a dva mladí muži, Karl a Lyle. Všichni pravděpodobně spadají do kategorie městský „intelektuál", v tomto případě zřejmě newyorský „intelektuál".

Mladíci usilují o to, aby se dostali do fyzické přítomnosti obdivovaných dívek - všechny dialogy se ale odehrají buď po telefonu, skrz klíčovou dírku nebo skrz dveře. Hned na začátku se Karl vyzná Jen ze své lásky a nabízí jí sňatek. Přímou odpověď nedostane a až do konce hry, kdy mu Lyle vysvětlí, co ví od Jen, tedy že ta se o něj nijak zvlášť nezajímá, marně spekuluje, co měla znamenat její neurčitá reakce.

Všechny postavy tráví čas nesmyslnou činností a diskutují o bezvýznamných detailech, kterým iracionálně připisují zásadní význam. Mladíci usilují především o to „být vpuštěni". Dívky tráví čas telefonováním - nebaví se o tématech svých doktorátů, ale o aférách svých konzultantů. Sallie popisuje stavy své psychické nepohody a skutečně zaujatě líčí, co má a nemá ráda (nesnáší slova jako „chodit" a „pár" a „housesittery", kteří se v hlídaném bytě chovají jako doma...) a její ctižádostí je, aby konzultant obdivoval její mozek a prsa. Zaujatu pozornost dívky věnují cizím příběhům - Sallie starým videonahrávkám, které si pouštějí sousedi, a Jen nahrávkám vánočních „reportáží" neznámé ženy z přehrávače, který jí Karl i s jiným odpadem nechal na zápraží.

Autorka nechává hovory prolínat; buď jako dva samostatné dialogy - místy pak splývají do jednoho proudu, když obě dvojice dojdou do stejného bodu rozhovoru, nebo konverzaci propojí, takže neustále dochází k nedorozuměním (dívky diskutují přes pevnou linku a zároveň s mladíky přes domácí telefon). Vlastní konstrukce dialogů, plných nedorozumění, kdo s kým mluví a kdo co chtěl říci, je asi největší předností tohoto textu; autorka tak vyjadřuje obtížnost dorozumět se, která téměř hraničí s nemožností. Přes tuto nevíru v jazyk jako nástroj porozumění hra končí optimisticky - společným songem, kde jedněmi z posledních slov jsou„Sometimes small potatoes/ taste the best" („Někdy malé brambory/ chutnají nejlíp.") Dívky najednou ukončí plané řečmi, otevřou dveře a všichni se konečně setkají tváří v tvář.

bja