Ruská zavařenina

„Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk.“

Hra byla napsána již v roce 2003 a premiéru měla 22. dubna 2005 v německém Freiburgu, kde se v Městském divadle v režii Thomase Krupy hrála pod názvem Warenje. Ulické se podařilo napsat vtipnou parafrázi Višňového sadu, v níž rezonují také repliky z jiných Čechovových her. Autorka hru označila podtitulem „Afterchekhov“, aby tak dala najevo, že vědomě navazuje na svého velkého předchůdce. Její hrdinové jsou však spíše čechovovskými karikaturami. Z aristokratické vznešenosti jim zbyla jen záliba v nezřízené konzumaci kávy, z podnikavosti jen byznysmenské praktiky a z osady, která vznikla na místě původního sadu, nakonec zbudou sutiny, na nichž vyroste Disneyland. Práci, které beztak nikdo není schopen, tak vystřídá definitivně zábava. Také technika hry se proměnila. Zatímco Čechov své hrdiny nechával promlouvat, aniž by se navzájem poslouchali, Ulická už je nechává rovnou mluvit současně. Jediné, co se nezměnilo, je vyznění hry. Také Ulická totiž přivádí na scénu řadu „zbytečných lidí“, o kterých už Lopachin ve čtvrtém dějství Višňového sadu věděl své: „A kolik je, člověče, u nás lidí, kteří jsou na světě a nikdo neví proč.“ Podle Ulické jsme se totiž za ty roky nijak výrazně nezměnili. Naštěstí nám to říká velmi vtipně, a tak se aspoň můžeme zasmát.

Sama autorka k tomu píše: „Ta hra je svázána s Čechovem. Jeho hry jsem sice neměla ráda, ale jednou za deset let jsem si je přečetla s nadějí, že možná někdy přijde chvíle, kdy pochopím, proč se už sto let hrají na jevišti. No a ta chvíle přišla a přede mnou se odkrylo Čechovovo tajemství. Bylo to natolik oslňující, že jsem s ním hned navázala dialog. Výsledkem bylo, že jsem napsala hru, která přenáší některé čechovovské situace do naší současnosti. Psala jsem ji měsíc a půl a celou tu dobu jsem se hlasitě smála. Byly to pro mě šťastné časy, s Antonem Pavlovičem jsme si opravdu dobře porozuměli.“

Ludmila Jevgenijevna Ulická (1943) byla za komunistických časů samizdatovou spisovatelkou, od 70. let 20. století se věnuje divadlu, rozhlasu i překladům, v roce 1992 vyšla její novela Sonička. V roce 1994 byla tato próza ve Francii vyhlášena nejlepší zahraniční knihou roku a Ulická za ni získala v roce 1996 prestižní literární cenu Médicis. Získala i řadu dalších ocenění a její díla jsou přeložena do mnoha jazyků. Stejně důležitá je i její nadace „Dobrá kniha“, jejímž cílem je zajistit, aby se kvalitní literatura dostávala ke všem čtenářům.

Premiéra Ruské zavařeniny proběhla na ostravské Komorní scéně aréna v červnu 2013.