Porucha

Falk Richter (Německo)

VERSTÖRUNG (PORUCHA)

řada postav (lze zahrát v minimálním obsazení s 9 herci)

Žhavá novinka představitele současného německého politického divadla uvedená v prosinci 2005 v autorově rezidentním divadle, berlínské Schaubühne am Lehniner Platz. Falk Richter je po nedávném uvedení své hry Bůh je DJ znám i v českých zemích jako autor kritizující fungování současné společnosti, dopady globalizace na obyčejné lidské životy apod., tedy to, co on sám souhrnně nazývá „Systém". Tak se jmenoval i jeho předchozí cyklus sestavený z několika her, v nichž zobrazoval chybu v systému, díky níž postavy-oběti nalezly své štěstí, nebo naopak postavy-dravce, které si chybu v systému dokázaly nalézt aktivně samy a zdárně v něm přežívaly. Hra Porucha spadá do jakési post-fáze Richterova politického divadla. Proměnu postav charakterizuje jejich rozhojnění (dříve se autor soustředil na propracovávání životních taktik malého množství postav, zde jich ve skicovitém náčrtu vystupuje mnoho) a jakýsi opakující se refrén hry: „Mé srdce pomalu dohořívá." S aktivním postojem k životu, ale i možnostmi obrany proti jeho nástrahám má tato replika pramálo společného.

Co se tedy ve hře děje? Především řada poruch, jak již sám titul napovídá, a to od těch mentálních („depresivní, mentálně narušení lidé zpívají vánoční koledy"), přes technické (nefunkční topná tělesa a hluk způsobený autonehodami odehrávající se nepřetržitě za scénou) až po ty mezilidské (opuštěné dítě na letišti a rodiče hádající se přes telefon, kdo ho vyzvedne; zraněná divadelní mládež aneb trojúhelník mladík-muž-žena vyčerpávající všechny možné sexuální kombinace; štědrovečerní večeře a hádka dcery s otcovou milenkou; narušený vztah psychiatra s jeho pacientem; rozchod dvou homosexuálních partnerů a schůzka se sexuální mašinou GayRomeo...). To vše ale zdaleka nevyvolává pocit deprese nad bezútěšností současného světa. Velkou devizou Richterovy dramatiky je totiž černý humor a absurdní ironie: všechny vyjmenované poruchy se odehrávají v kulisách vánočních svátků, coby symbolu času lásky a vřelosti, a za stále klesající teploty. Tu a tam autor kousavě zasekne i do vlastních řad, především v narážkách na divadlo: „No von byl totiž v nějakým takovým novým divadle plným mladejch lidí, co chtěli - já nevim - nějakej spravedlivější ekonomickej systém, chtěli vést nějaký spravedlivý války, nebo co?" Hra vyvrcholí na „rajské klinice", kam se všechny ty rozhárané, zraněné a zdeprimované postavy chtějí dostat. Je to ovšem finále jak jinak než ironické: i zde slouží rozháraní, zranění a zdeprimovaní lidé, kteří prostě zrovna právě řeší své osobní problémy a odmítají pacienty ošetřit. Richter ve hře Verstörung (Porucha) zúročuje své dosavadní zkušenosti s politickým divadlem, jež zde dovádí spíše až k jakémusi politickému kabaretu. Tak se mu do materiálu vešla i vize světa plného mrtvých těl po katastrofě způsobené tsunami. Protipólem tohoto smutného odkazu na jednu z aktualit ze světových zpravodajských agentur jsou hromady mrtvol z absurdních autonehod, které tvoří pozadí dění na scéně. Naštěstí lze na divadle takové katastrofy zachránit špetkou lidského tepla pramenícího ze schopnosti a ochotě k humoru. Stacionární sestra nám totiž v jedné z posledních replik prozradí: „Oni nejsou mrtví. To si jenom špatně nadávkovali prášky."

mč