Podróż do wnętrza pokoju

PODRÓŻ DO WNĘTRZA POKOJU (CESTA DO NITRA POKOJE)

5 m, 1 ž, 1 Otcomatka

Nejtragičtější Walczakova hra z roku 2002. Začíná prologem Opony - muže, který pracoval jako jevištní technik. Současně je to však jedna z hybridních postav dramatu. „Personifikace" a „napůl člověk". Je to částečně opona, která je důkazem, že zde probíhá hra a otevírá jednotlivé epizody dramatu, a zároveň je to člověk, který kdysi pracoval v divadle a teď se z něj stal žebrák.

Opona se spolu z Jidášem, který je také „od divadla" - postavou na rozhraní mezi realitou a fikcí, takřka krok za krokem provázejí hlavního hrdinu, jímž je dvaatřicetiletý Jakub Kůže. Opona říká: „Uděláme mu drama. Dramátko. Dramaťátko Žitíčko mu rozesereme.", a později se obrací na Jidáše se slovy: (...) „Komedie začíná."

Jakuba Kůže poznáváme, když spřádá plány na samostatný život. Chce převzít odpovědnost sám za sebe. Chce si najít práci, pronajmout byt a přestěhovat se tam se svou snoubenkou Elkou. Prozatím ještě studuje a živí ho rodiče. Záhy se ukazuje, že z toho, co si Jakub Kůže předsevzal, téměř nic neuskutečnil. Podařilo se mu sice pronajmout si garsoniéru od Vnějšího - postavy, která se v průběhu hry proměňuje (je, jak se sám definuje, „flexible"), ale práci se mu sehnat nepodařilo, a dívka mu odešla s jeho nejlepším kamarádem - Zlatým. Kůže, který kdysi už navštěvoval psychiatra, začíná pozvolna ztrácet sebejistotu. Tvrdí, že pronajatá garsoniéra na něj působí nějak divně, že se v ní začíná cítit zvláštním způsobem. Nachází tam lebku. S bytem jsou totiž spjaty určité válečné vzpomínky - upozorňují na to Opona a Jidáš, i posluhující jim Vnější. Přivádějí řeč na válku, povstání a na lidi, kteří tehdy zahynuli. Kůže se snaží jejich řeči ignorovat, avšak místo, aby z nepříznivě na něj působícího bytu utekl, v něm stále více setrvává. Přitom utíká od skutečnosti a začíná ztrácet orientaci. Když například hovoří se svým přítelem, tvrdí, že se nachází na ulici. Pokoj jako by se rozrůstal do obrovských rozměrů a vsával do sebe veškerou vnější skutečnost.

Kůže si stěžuje Oponě / Oponovi: „Pane, já jsem chtěl mít současný pokoj, rozumíte? Já jsem chtěl žít normální život." Mezitím mladíkovým pokojem procházejí další postavy. Kůže tam hovoří se Zlatým, Elkou, Jidášem, Oponou a Vnějším, který vystupuje jako kněz. Na jeho popud Kůže v pokoji zakládá katolickou rozhlasovou stanici.

V garsoniéře se objevuje rovněž hybridní postava Otcomatky, s níž Jakub Kůže umíněně rozmlouvá. Stěžuje si a naříká. Otcomatka je jednou milujícím a chápajícím rodičem, jindy rodičem kárajícím a vyčítajícím mu jeho nedostatky. Je to kříženec milující matky a přísného otce. Kůže často rozmlouvá s Jidášem, který ho připravuje na vnější život, jinak řečeno na hru na člověka. Učí ho znovu základnímu chování, jak se zapaluje cigareta, jak přirozeně mluvit, aby se dovedl náležitě vyjadřovat, například při rozhovoru s Elkou a Zlatým. Pokoj, v němž Kůže žije se postupně proměňuje. Tak se také stává divadlem, kde v hledišti usedají Kůže s Jidášem, aby sledovali představení, které před nimi hrají Elka se Zlatým a Otcomatkou.

V závěru Kůže zabíjí Elku a svého přítele Zlatého, a sedí v zamčeném bytě obklíčeném policií. Zprávu o vraždě, o níž píší noviny, mu přináší Vnější.

Opona pronáší epilog, v němž říká mj. tato slova: „Dřív nás bylo víc. Každá ulice, každej dům, každá postel i každá tvář měly svou oponu. Dneska máme svět bez opon. (...) Běžte do vašich bezpečnejch pokojů a po cestě se pozorně rozhlížejte, jestli vaše židle náhodou nestojí uprostřed ulice."