Plastelína

Vasilij Sigarev

PLASTELÍNA (Plastilina)

z ruštiny přeložila Tereza Krčálová

5m, 6ž

Děj hry se odehrává v ruském provinčním městě, hlavní postavou je čtrnáctiletý Maxim. Hra se skládá z mnoha drobných situací, do kterých se Maxim dostává. Ty však negradují v nějakém konfliktu - protože konflikt je přítomen permanentně v drobných, každodenních střetech Maxima s okolím.

Děj je minimální: Maxim přichází na pohřeb svého spolužáka Spiry, stává se svědkem několika koloritních scén. Od začátku se v jednotlivých scénách demonstruje bezútěšnost světa, ve kterém se Maxim pohybuje. Cílem všech okolo je pouze najít způsob, jak dát průchod nejnižším potřebám, naprosto se vytratilo povědomí o morálních zásadách. Svět se pro postavy zredukoval na několik vulgárních výrazů. Po pohřbu následuje scéna, kdy je Maxim a jeho kamarád Ljocha přistižen učitelkou na pánském záchodě, jak kouří. Maxim se rozhodne, že se jí za její buzeraci pomstí a připraví si obrovský plastelínový penis, který na ni při dalším střetu na záchodě vytáhne. Do školy je na to konto předvolaná Maximova babička a matka Ljochy, Maxim je nakonec vyhozený a Ljocha díky úplatku zůstává. Osudným se stane pro Maxima Ljochou naplánovaný večírek s dívkou Natachou. Natacha je místo slibovaného povyražení zatáhne do bytu, kde už na oba chlapce čekají dva muži. Podaří se jim prchnout, ale Ljocha je připraven o panictví. Maxim se chce za to všechno pomstít, a tak se s naivním přesvědčením znovu vypraví do onoho bytu. Podléhá přesile a je oběma muži vystrčen z okna.

Hra má přes reálnost situací abstraktní charakter. Je to předznamenáno už první scénou, ve které Maxim vytváří z plastelíny jakousi podivnou věc, kterou deformuje nad ohněm, až kouř, který mu vnikne do očí, vyvolá slzy, které nakonec Maxima dovádí ke skutečnému pláči. V bezútěšném světě se Maxim oddává svým vidinám: neustále se mu zjevuje mrtvý spolužák Spira, který ho zve k sobě. Malým světlem se pro něj stává dívka, která se objevuje v nečekaných momentech.

Abstraktnost je daná i formou, prostor není pevně dán, ale plavně přechází v jiný, zdůrazňují se určité pohledy a průhledy. Mimoto hra překypuje množstvím postav, které dotváří kolorit, ale jejich přítomnost zároveň staví Maxima do pozice náhodného svědka mimojdoucích situací. Už od začátku je postupně vyčleňován z toho, co se kolem něj děje.