Pannočka

Nina Sadur (Rusko)

PANNOČKA (MILOSTSLEČNA)

Hra o dvou dějstvích na motivy povídky N. V. Gogola Vij.

4 m, 2 ž

Dějiště: dvůr, pravoslavný chrám

Nina Sadur ve hře Milostslečna, která vznikala v letech 1985-6, sleduje souboj mladého, nezkušeného muže se ženou-ďáblem. Výchozím materiálem jí bylo Gogolovo povídkové zpracování staré lidové pověsti o králi trpaslíků, jehož oční víčka sahají až k zemi; kdo na něj pohlédne, je ztracen, zkamení. Sadur potlačila pohádkovou vrstvu příběhu, odstranila Vije s trpasličí družinou, ale jeho čarovné schopnosti připsala Milostslečně; ta svým pohledem zahubí toho, kdo nevydrží - studenta teologie Chomu. Děj je koncentrován na souboj muže a ženy, kteří reprezentují dobro a zlo, náboženský a světský princip, poslušnou víru a živelnou smyslnost.

Hra Milostslečna je rozvržena do dvou dějství, z původní hrdinovy pouti je adaptace koncentrována do jednoho místa i časového plánu a je uvozena citací z dětské říkačky o černočerném lese, v němž stojí černočerný dům a tak dále přes stůl a rakev až k umrlci, který požaduje zpět své srdce. Tím je předznamenána základní situace.

Osamělý bohoslovec z města Kyjeva je „silou osudu" na své pěší pouti Rusí zaveden na statek. Dá se do řeči s místními kozáky, kteří nad lahví kořalky „filozofují" o existenci, resp. neexistenci zázraků. Student jim přichází právě vhod. V následujícím dialogu se mísí studentovy učené teologické výklady (jimiž je schopen „vysvětlit" cokoli) s lidovými pověrami a strašidelnými historkami vyprávěnými kozáky. O Milostslečně, dceři místního pána, se povídá, že je to čarodějnice či upír; psář Mikita, který se do ní zamiloval, ji musel po nocích jako kůň nosit na zádech, až samou vášní vyschl na kost a shořel na prach. Také se povídá, že Milostslečna jednou vnikla do cizího domu v podobě psa a prokousla hrdlo novorozeněti. Student historkám nevěří, bere je na lehkou váhu, protože i kdyby upíři či čarodějnice existovaly, on jako vzdělaný, učený a hluboce věřící člověk je před nimi svými modlitbami ochráněn. Kozáci se s ním dávají do divého tance, zatímco místní krasavice posluhující na statku, Chveska, je varuje, že svým chováním přivolávají Milostslečnu a tím i neštěstí. Večer, když se kozáci chystají ke spánku, přichází Milostslečna v podobě Stařeny, uřkne Studenta a odjede na něm jako na koni.

V následující scéně, nazvané Cval, vidíme Studenta, jak nese Stařenu nocí plnou čarodějných, strašidelných zvuků (vlčí vytí a dětský pláč). Brání se modlitbami, až se mu nakonec podaří Stařenu/Milostslečnu shodit; sám ji osedlá a posléze užene. Druhý den ráno se roznese zpráva, že Milostslečna té noci za podivných okolností zemřela. Její poslední přání bylo, aby to byl právě Student, kdo podle starého zvyku probdí v modlitbách tři noci u její černé rakve.

Další děj hry je postaven na střídání scén ve dne a v noci. V noci se Student modlí u rakve, Milostslečna z ní vstává, svádí ho, prosí, děsí, čaruje, ale dokud na ni on sám nepohlédne, nemá nad ním žádnou moc, nemůže se ho dotknout. V dne se Student snaží navázat vztah s místní děvečkou Chveskou, svést ji a tím se zachránit, ale postupně podléhá horečkám, halucinacím, je stále více posedlý Milostslečnou.

Hra vrcholí scénou s názvem Boj. Student, jen v bílé košili, se modlí v chrámu, v ruce čarovnou bylinu od Chvesky, která by ho měla ochránit. Milostslečna potřetí vystoupí z rakve, svolává všechny ďábly na pomoc, zdi chrámu se chvějí, padají ikony, vyjí vlci... Spalující vášeň obou roste. V chrámu je clonou hustého dýmu vidět jen tvář Jezulátka. Student nakonec podlehne něžnému Milostslečninu naléhání, pohlédne na ni; ona se na něj vrhne, zneuctěný chrám se bortí. Nad vší tou spouští a vášní „září v nesnesitelně radostném světle tvářička Jezulátka".

Oproti Gogolově předloze je posílen motiv Milostslečny jako ztělesnění temné, vášnivé ženské sexuality, je zdůrazněna její přitažlivost a ambivalentnost. Zároveň s umocněnou démonizací Milostslečny připisuje Nina Sadur v postavě Chvesky druhou, „denní" polohu ženské lásky: partnerské, potenciálně mateřské, ochranitelské. Student v závěru podléhá své vlastní potlačované vášni, ocitá se mimo všechnu lidskou i Boží morálku (která je stejně necitelná a neproniknutelná jako nehybná tvář Jezulátka).

Sadur podtrhla dvě v povídce naznačené roviny příběhu, zvýraznila je ráznými stylovými střihy: baladická, hororová atmosféra noci, provázená zběsilými reji a smyslně vášnivým soubojem muže a ženy ostře kontrastuje s poklidem dne, kdy místní vesničtí kozáci filozofují o smyslu života, shromažďují racionální důkazy o neexistenci iracionálních jevů a nadřazenosti vědy, rozumu. Do svých myšlenkových konstrukcí však ne a ne vměstnat ústně předávané historky o Milostslečně měnící se v čarodějku.

Hororová atmosféra nočních scén je umocněna zvukovým plánem, v němž je zakotveno jednak noční vytí vlků, jednak dětské hlasy provázející a posměšně komentující noční souboje muže a ženy. Motiv dítěte se vine od úvodní dětské říkanky, předznamenávající hru, až k závěrečnému obrazu tváře zlatého Jezulátka z pravoslavné ikony, hledící na závěrečnou zkázu.

Nina Sadur v Milostslečně zdůrazňuje archetypální vrstvu příběhu. Komplementární protiklad muže a ženy, dne a noci, světla a tmy atd. doplňuje do trojice motiv dítěte, se vší dětskou nevinností (Jezulátko), ale i krutostí (hlasy - komentáře).

Hra je svou atmosférou i použitými magickými prvky blízká Ghelderodově Siru Halewynovi (a jeho pojetí tělesné vášně vůbec) či Eliadeho Slečně Kristýně.