Oslava

Harold Pinter (Velká Británie)

OSLAVA (CELEBRATION)

z angličtiny přeložil František Fröhlich

5 m, 4 ž, 2 němé ženské role

Pinterova hra měla premiéru v březnu 2000 v Londýnském divadle Almeida. Režie se ujal sám autor. Hra přináší satirický pohled na životní styl vyšší střední vrstvy. Módní restaurace, nejlepší a nejdražší v Londýně, se pro takovou analýzu zdá být ideálním prostorem. Vytváří jakýsi falešný čalouněný azyl, lůno, iluzi domova, kterou je možné získat za peníze včetně sofistikované profesionální vlídnosti a profesionálního osobního přístupu k zákazníkovi, intimity pro všechny, kdo na to mají.

U dvou stolů zde večeří tři manželské páry. Dva páry a zároveň nejbližší příbuzní (bratři Lambert a Matt si vzali sestry Julii a Prue) opojení bohatstvím oslavují výročí svatby jednoho z párů. Obě dvojice patří ke zbohatlíkům, nouveau-riche. Jak výstižně poznamenal kritik John Peter (The Sunday Times, 26.3.2000), tito čtyři lidé vědí o sobě navzájem věci, které by nikdy nikdo o druhém vědět neměl. Zároveň tu ale na ničem nesejde. Žijí ve vzájemné intimní blízkosti, ve stavu, kdy je vše zapomenuto, ale nic úplně. Minulost nikdy není uzavřená, její obsah je neuspořádaný a zmatený. Oba bratři sami sebe označují jako strategické poradce, jejichž úkolem je „vynucovat mír". Jejich jazyk připomíná „klenotnictví v kanalizaci". Oba bratrské páry neoslavují jen výročí svatby, ale hlavně své „nemravné bohatství", a také fakt, že spolu vůbec vydrželi.

U vedlejšího stolu sedí ještě třetí, o něco výše situovaný pár hostů. Náročná ženuška Suki zde masíruje ochablé ego svého manžela, bankéře Russella, který právě utrpěl nehodu: uvízl za pracovním stolem se sekretářkou. Suki mu dává okázale najevo, že mu naprosto věří a vychvaluje význam jeho postavení a jeho schopnosti. Suki velice otevřeně hovoří o době, kdy sama byla macatou sekretářkou, která se nedokázala udržet a důvěrně zná, jak vypadá kartotéka zezadu. Cítíme, že Russellovo uklouznutí se sekretářkou nebylo nic jiného než pokus o sebepotvrzení po boku náročné ženy. Ta mu sice protentokrát odpustí, ale jsme si jisti, že mu to bude připomínat celý život. Zatímco Russell pochybuje, společnost u druhého stolu je sebejistá až nesnesitelně.

Krom postav hostů zde vystupuje majitel restaurace Richard (mimochodem modelovaný podle konkrétního majitele konkrétní londýnské restaurace), hosteska Sonia, profesionálně se svěřující se svými intimními prožitky. Svým jednáním vytvářejí atmosféru „rodinné péče", která je však podmíněna naditými peněženkami hostů. Jak už je pro Pintera charakteristické, tuto iluzi poněkud narušuje vlezlý a nejistý mladý číšník, který hosty otravuje nutkavým vyprávěním o svém dědečkovi. Ten se evidentně znal s každým, kdo v tomto století něco znamenal, od spisovatelů, přes filmové hvězdy až po politiky. Pouhý výčet citovaných jmen působí absurdně a vytváří jakousi surreálnou rovinu doplňující tento příběh o falešném útočišti.

Pinter i zde vyniká jako mistr jazyka, charakterizace a přesného vystižení idiomu nových zbohatlíků, zároveň však vypovídá i tím, co dialog zamlčuje. To je - jako vždy u Pintera - důležitější než to, o čem se mluví.

V premiéře byla hra uvedena spolu s první Pinterovou hrou Pokoj, cele spadající do období divadla hrozby. Pokoj se v této rané hře stává jediným místem bezpečí pro manželský pár ve světě iracionálních nebezpečenství, z nichž jedno je ztělesněno postavou starého slepého černocha Rileyho. Také zde je pokoj falešným útočištěm, jen zdánlivě poskytujícím azyl. Skutečným nebezpečím však není Riley, ale sám manžel, který jej bez zřejmého důvodu zabije. Tím, že Pinter umístil svou nejveselejší a nejnovější hru vedle hry, jejímž hlavním tématem je xenofobie, dal najevo, jaké téma sleduje ve svém posledním díle.

han