Nosferatu

Bram Stoker - David Jařab

NOSFERATU

5 m, 3 ž

dramatizace

Dracula je příběh, která patří ve dvacátém století mezi světově nejproslulejší legendy vůbec. Je zvláštní, že právě tato postgotická krvesajská story získala takovou popularitu. Dramatizace ctí základní příběh, ale rozhodně se vztahuje k osudům dnešního jedince a dnešní společnosti, láká k hlubším výkladům. Hru lze interpretovat jako sondu do temných stránek lidské duše a temných vrstev naší západní společnosti. Důležitá je atmosféra a emoce textu, které jsou nepojmenovatelné, ale možná pro pochopení, pocítění příběhu klíčové - ve vzduchu visí pocit úzkosti a nebezpečí. Dracula tak představuje Zlo, jež může být dnes chápáno třeba jako ztělesnění terorismu - nebezpečí není viditelné, ale potenciálně je všude.

Hrabě Dracula, stylizovaný jako distingovaný, elegantně oblečený muž, nepůsobí na první pohled vůbec hrozivě. Na jeho hrad přijíždí Harker, dekadentní mladík, spoutaný předsudky, ve kterém Drákula pouze oživí v podvědomí dřímající zlo, kterým pak Harker po návratu do Londýna nakazí i svoji ženu Mínu - přenese na ni své noční můry. Po příjezdu k Drákulovi se Mína upírovi zcela poddá. Draculovým protihráčem se stává „vymítač Ďábla" Van Helsing, který však není schopen Drákulu jakožto zobecnělé Zlo zničit. Také dr. Seward se snaží do temné a pochmurně snové atmosféry vnést řád, když se pokouší vyléčit Mínu z jejích můr. Drakulovi asistuje dvojjediná postava Lilith, jakési ztělesnění perverze a sadistického Zla, která vysává síly z Harkera.

Jde o podobenství, jež využívá jak motivy klasického příběhu, tak atmosféru typickou pro dekadenci konce 19. století - temno, neostrá hranice mezi snem a skutečností, podvědomí, zamlženost. Repliky postav jsou strohé a mrazivé, je tak dán prostor pro jevištní interpretaci.