Moja mama mala bratra

Peter Pavlac (Slovensko)

MOJA MAMA MALA BRATA

2 m

Hra pro dva muže dvou generací, kterou autor sám označuje jako „stereodrama". Hlavní hrdina Jakub se tu objevuje ve dvou časových rovinách (a fyzických podobách), jednou teď, jako šedesátiletý, a po druhé jako „tehdy", třicetiletý. Třicetiletý Jakub přichází, aby odvyprávěl životní příběh šedesátiletého Jakuba (de facto sama sebe, ale s rozdvojeností postavy se neustále hraje), který už nemá sílu svůj příběh sdělovat. V časovém posunu do minulosti se z Jakuba staršího stává třetí postava, vlastně ústřední hrdina sdělované historie, strýc Eduard, matčin bratr. Jakub mladší na jevišti vypráví jeho osud: Eduard ve třech letech oslepl. Jakub se s ním setkal až po matčině smrti, do té doby žil v domnění, že strýc je mrtev. On však žil spokojeným a vlastně úspěšným životem, který se dramaticky zvrátil ve chvíli, kdy se zjistilo, že může znovu získat zrak. Celá rodina včetně jeho snoubenky a budoucí ženy Viktorie se upíná k okamžiku, kdy bude Eduard vyléčen a začne zase vidět. Dramatický osud člověka, který nabývá neznámý smysl a jeho nositel se s ním učí žít v padesáti letech, má tragický konec - slepec vytržený ze svého světa neprožívá zázrak prozření tak, jako jeho nevědomé okolí; to, co je pro ně běžné, se pro něj stává nepochopitelným a ohrožujícím, nesrozumitelným. Eduard na konci umírá, nemaje sílu žít.

O jeho životním příběhu se dozvídáme zprostředkovaně - autor zvolil formu návratů do minulosti, v podobě televizní šou „Zázrak, bože, zázrak", v níž vystoupil Jakub, hledač svého „životního příběhu", aby vyprávěl a naplnil tak svou životní touhu sdělit onen jeden veliký příběh. Zprostředkovaná realita televizního přenosu, s níž si autor na nejrůznější způsoby hraje, však s životem nemá nic společného (zde lze také objevit autorem v úvodním slovu proponovaný moralistní aspekt hry), a tak se Eduard nakonec v pořadu neobjeví, protože ještě před vstupem do studia umírá.

Z formálního hlediska text nabízí práci s několika rovinami, divadla na divadle, televize na divadle, časové a situační střihy, propojování rovin, předávání vypravěčského pásma, tragikomický přístup. Hlavní část příběhu je sdělována epicky, dramatickou podobu mají hlavně televizní výstupy.

Text otvírá několikero témat, kromě již zmíněných - zprostředkovanost, zcizení, ale i vyprávění a sdělení - jde také o hledání esenciálních mezilidských vztahů (do určité míry se tu otevírá téma otec - syn), a v rovině metafyzické jde samozřejmě o způsob nahlížení, vidění (či nevidění), recepce světa, odlišnost a schopnost takovou odlišnost vnímat a akceptovat, a jistě tu lze vysledovat i určitý „útok" na naši zažitou představu o tom, co je „dokonalé", „správné" a „zdravé" - Eduard se vlastně stává obětí dobré vůle svých nejbližších. Hra je mimochodem zajímavá i z čistě faktického hlediska, evidentně poučený autor totiž analyzuje koncept vnímání slepce, který je výrazně odlišný od vnímání vidícího.