Mileva Einstein

Vidy Ognjenović

MILEVA EINSTEIN

9 m, 7 ž

Divadelní hra Vidy Ognjenović Mileva Einstein je jedním z významných příspěvků k dnes už dost obsáhlé literatuře o Milevě Marić-Einstein, která je však v Čechách naprosto neznámá. Světová premiéra hry se uskutečnila 30.10 2001 v bělehradském Národním divadle v režii autorky. Knižně hra vyšla v nakladatelství Stubovi kulture, Bělehrad 1998, anglicky tamtéž 1999. Americká premiéra hry se uskutečnila v listopadu 2002 v Chicagu. Nedávno byla hra přeložena do němčiny a o její uvedení projevilo zájem několik německých a rakouských divadel.

Mileva Marić-Einstein a její přínos teorii relativity

Víc jak 20 let kolují dohady tom, do jaké míry se Mileva Marić-Einstein podílela na vývoji teorie relativity. Mnozí se kloní k názoru, že Nobelova cena za fyziku, udělená v roce 1921 Albertu Einsteinovi, patří také jeho první ženě, přestože chybí dostatek písemných důkazů o tom, jakými konkrétními poznatky k teorii relativity přispěla.

V každém případě vydání jejich vzájemné korespondence z let 1897-1903 v roce 1987 zcela zásadně změnilo do té doby Einsteinovými životopisci předkládaný obraz jeho první životní družky jako srbské vesničanky. Kdo tedy byla Mileva Marić?

Mileva se narodila 19.12. 1785 ve Vojvodině jako nejstarší ze tří sourozenců v rodině důstojníka rakousko-uherské císařské armády a majitele dobře prosperující zemědělské usedlosti (odtud ona teze o venkovské dívce). Stejně jako její sestra Zorka se Mileva narodila s luxací kyčelního kloubu, kterou v té době lékaři neuměli napravit, následkem čehož lehce kulhala a stala se uzavřenou a stranící se společnosti. Ve škole však měla ty nejlepší výsledky a brzy projevila výrazný talent a zájem o matematiku. Otec mimořádné nadání své dcery podporoval, poslal ji studovat na srbské královské gymnázium v Šabci (v Rakousku, kam Vojvodina patřila, dívkám nebyl na gymnázia povolen přístup), v roce 1892 maturovala jako mimořádná studentka chlapeckého gymnázia v Záhřebu, druhou maturitu absolvovala již ve švýcarském Bernu. Na studium medicíny se zapsala na universitě v Curychu, jedné z mála evropských universit, kam byl ženám umožněn přístup. Po několika měsících přešla na studium fyziky curyšské polytechniky, kde byla jedinou ženou v ročníku, v němž spolu s ní začal studovat i o tři a půl roku mladší Albert Einstein.

Oba se velmi rychle spřátelili, kromě vášně pro fyziku je spojovala i hudba. Přátelství brzy přešlo v hluboký vztah, v němž zejména Albert pro svou milovanou „Doxerl" projevoval velký obdiv. „Těším se velice na naši novou práci. Musíš teď ve svých výzkumech pokračovat - jak budu hrdý, když možná budu mít jako poklad mou malou doktorku a sám jsem docela obyčejný člověk!" (dopis A.E. Milevě z 13.9.1900) Dlouho zůstávalo záhadou, proč nejtalentovanější studentka z ročníku studia řádně neuzavřela a doktorskou nechala práci nedokončenou. Teprve z publikovaných dopisů vyšlo najevo, že Mileva v té době čekala s Einsteinem nemanželské dítě. V lednu 1902 po těžkém porodu přivedla na svět Lieserl. Co se s holčičkou stalo, není přes mnohé pokusy vystopovat její osud dodnes s určitostí známo. Někteří tvrdí, že dítě bylo dáno k adopci, jiní mluví o tom, že holčička byla mentálně poškozená a v necelých dvou letech zemřela.

Se ztrátou dítěte se Mileva nikdy nevyrovnala, na rozdíl od Einsteina, který existenci dcery ze svého života zcela vymazal, nikdy se o ní nezmínil a tato skutečnost vyšla najevo až 30 let po jeho smrti.

V roce 1903, poté co Einstein získal trvalé místo na patentovém úřadě v Bernu, se vzali proti vůli rodičů, především jeho matky, která protestovala, že Mileva „je příliš stará, příliš sčetlá a vzdělaná, chromá, Slovanka, nežidovka." Období v Bernu je zřejmě nejplodnějších obdobím jejich spolupráce, která pokračovala i poté, co se jim v roce 1904 narodil syn Hans Albert. Toto období vyvrcholilo publikováním tří základních prací teoretické fyziky v časopise Annalen der Physik v roce 1905, které vyšly pod jménem Alberta Einsteina, ačkoliv existují svědectví o tom, že pod rukopisem stálo i jméno Milevy Marić. Zároveň i další fakta svědčí o tom, že Mileva dala svůj talent a práci zcela do služeb svého muže a nestála o to, aby její jméno figurovalo na veřejnosti; na otázku, proč se pod jeden ze svých patentů nepodepsala, odpověděla „Wir sind nur Ein Stein."

Je víc než s podivem, jak odborná i laická veřejnost dlouho odmítala přiznat zásluhy o největší objevy 20. století ženě, která se mohla stát druhou Marií Curie. Mlčením byla přecházena i věta, kterou v březnu 1901 napsal Einstein v dopise Milevě: „Jak budu hrdý a šťastný až společně naši práci na relativitě pohybu dovedeme úspěšně ke konci." A určitě to byla také vzpomínka na společný přínos novým fyzikálním objevům, která později Einsteina přiměla k tomu, aby své bývalé ženě přenechal celou finanční částku z Nobelovy ceny.

Díky studím publikovaným v roce 1905 se Einstein stával ve vědeckém světě stále známější. V roce 1910, když se Milevě narodil druhý syn Eduard, byl jmenován profesorem teoretické fyziky na universitě v Curychu, v následujícím roce a půl přednášel na německé universitě v Praze. V této době začalo také jejich pomalé odcizování, protože zdrženlivé Milevě nevyhovovala nová role profesorovy manželky po boku génia, který byl neustále v popředí zájmu veřejnosti. Když byl Einstein těsně před vypuknutím 1. světové války povolán na universitu do Berlína, Mileva se s oběma syny vrátila do Švýcarska, nechtěla žít ve stejném městě jako Albertova oficiální milenka Elsa Loewenstahl. Rozvod v roce 1919 ukončil už tak formální manželství. Einstein se ihned oženil se svou sestřenicí Elsou, s níž udržoval vztah již řadu let. Jejich cesty se zcela rozešly. On žil zahrnutý slávou hodnou génia 20. století, ona žila s dětmi v ústraní, téměř v chudobě, vydělávajíc si na živobytí hodinami matematiky a klavíru, ale především v každodenní starosti a péči o mladšího Eduarda, u nějž se brzy projevily známky schizofrenie.

Milevin další život byl poznamenán mnoha dalšími zklamáními a ranami osudu. Psychicky nemocnou sestru Zorku musela prohlásit za nepříčetnou, brzy zemřel i otec a mladší syn musel s přestávkami pobývat na psychiatrické klinice, její vlastní zdravotní stav se s přibývajícím věkem stále zhoršoval. Jediným světlým bodem v jejím životě byl starší syn, který však žil od 30. let s rodinou v USA. V květnu 1948 po té, kdy se pokoušela uklidnit Eduarda při jednom z jeho ničivých záchvatů, sama dostala záchvat mozkové mrtvice. S ochrnutou levou půlkou těla byla přijata na curyšskou kliniku, kde po třech měsících, 4.8.1948 zemřela, osaměle a v zapomnění.

Pro několik málo blízkých přátel Mileva Marić-Einstein zůstala milou, ale záhadnou ženou, která nejenže o sobě nemluvila, ale také neměla ráda, když se o ní mluvilo. Pro světovou veřejnost zůstává otevřená otázka, zda byla také „matkou" teorie relativity, tak jako je Einstein jejím otcem.