maličkosti

Enda Walsh (Velká Británie)

MALIČKOSTI (the small things)

1m, 1ž

Maličkosti se odehrávají na neurčitém místě a ve hře nepadne jediné vlastní jméno. Je léto 2003 a v pokoji stojí dvě křesla mírně natočená k sobě. V jednom sedí sedmdesátiletý muž s černými botami a červenými tkaničkami. Opodál stojí stolek s dvanácti skleněnými figurkami zvířátek, které sedmdesátiletá žena čistí prachovkou a čistícím prostředkem ve spreji, ze kterého ale nic nevychází. Posloupnost střípkovitých vzpomínek je asi následující: muž jde prvně do školy a zažívá se svou matkou první veřejné zostuzení; žena je vychovávána pedantským otcem, který nade vše světí řád; oběma je dvanáct a poprvé se potkají na nedělním jarmarku, jdou se projít do lesa a tam s dalšími dětmi objeví vysvlečenou a zohavenou mrtvolu místního chlapce; celé město, ale hlavně otec ženy považuje tuto událost za neblahou předzvěst budoucí zkázy; oba dospívají a kamarádství přerůstá v lásku; zároveň s tím ale začíná hrozná válka a všude panuje strach, že se následky přenesou i na malá města, jako je to jejich; to se skutečně stane, do města přijdou vojáci, lidé jsou zahnáni do pracovních táborů, ženy jsou pravidelně odváděny do lesa, kde je vojáci znásilňují a velká většina z žen tam i umírá; jednoho dne přijde řada i na naši ženu, ta se ale po samotném aktu zmocní pistole a vojáky postřílí; další válečné výjevy představují jednoho starého pána, kterého pro pobavení vojáci upálili na náměstí před zraky celého města a jediný, kdo se mu snažil jít na pomoc a zaplatil za to nakonec svým životem, je otec ženy; muž se pod tlakem okolností zbaběle přidává na stranu vojáků a dokonce v lese na místě, které se před válkou oběma milencům jevilo jako ráj na zemi a které se posléze stalo tichým svědkem všech násilností a hrůz, zastřelí člena místního odboje; krev, která se mu dostane na boty, ho pak pronásleduje ve formě jeho červených tkaniček; nakonec začne bombardování města chemickými zbraněmi a muž i žena před ním utíkají stále výš a výš do kopců, až do domku na samém vrcholku - respektive obraz, který se zde vytváří, jsou dva domky na dvou identických kopcích zrcadlově se odrážejících.

Většina akce hry spočívá v občasném zavírání očí, vstávání a opětovném sedání do křesla, ale hlavně oprašování figurek a zutí a opětovnému nazutí zmíněných bot. Jádro hry, jako už tolikrát u Walshe, spočívá v sérii chronologicky postupujících monologických reminiscencí, které jsou místy hekticky doslova vychrlovány, místy jen poklidně plynou, ale v každém případě do jisté míry připomínají styl proudu vědomí. Monology muže a ženy se povětšinou doplňují v tom, že posouvají dějovou linku chronologicky od mládí až k jejich stáří. Průběžně - jakoby verbalizací jevištních poznámek, či lépe řečeno, jakoby na sebe vzali roli režiséra - jeden druhého pravidelně koriguje, vrací občas chybně motivovanou repliku zpět a vůbec navzájem jeden druhého komentuje. Stejně tak se ale již od počátku jemnými náznaky ukazuje, že s realismem dané situace dvou vzpomínajících starých lidí v jednom pokoji není vše tak, jak se zdá. Jejich repliky se občas minou, tu a tam neodpoví jeden druhému na otázku - jakoby se snad navzájem neslyšeli, při monologu jednoho druhý občas zavře oči. Tyto náznaky gradují až do samotného závěru, kdy se hra přesune cele do jakéhosi snového světa a kdy se ukazuje, že oba lidé jakoby existovali pouze ve vzpomínkách a vyprávění toho druhého. Jakoby mezi nimi ležela děsivá propast, které se oba hrozí dát jméno. Za hranicemi jazyka už je jen ticho, ve kterém se oba pravidelně zhluboka nadýchávají, aby se ujistili o svém bytí. Vyprávěním a jazykem vůbec oba vlastně staví a udržují svůj svět - třebaže statický, zcela zakotvený v minulosti, svět, který snad nikdy vlastně ani nebyl.