Klece aneb Kam jdu, odkud přicházím a co bude k večeři

Milena Marković(ová) (Srbsko)
KLECE aneb KAM JDU, ODKUD PŘICHÁZÍM A CO BUDE K VEČEŘI
(PAVILJONY ili KUDA IDEM, ODAKLE DOLAZIM I ŠTA IMA ZA VEČERU)
přeložila Oldřiška Čtvrtníčková
4 m, 5 ž

Hra současné srbské autorky z roku 1998 nás přivádí do domu kdesi na periferii města i společnosti. Tři byty v horních patrech činžáku jsou klece pro devět obyvatel a jejich příběhy.
Hlava je podivná primitivní autorita, otec rodiny, jehož komunikace se omezila na nadávky, kterými častuje svou ženu Kočenu - kdysi snad místní krásku, dneska unavenou a zničenou ubohým a nekultivovaným soužitím.
Macour je hezoun a kleptoman ze sousedního bytu. Spí s Holkou, Hlavovou dcerou. Hlava chce dceři vztah zakázat, ale v osobní potyčce ho Macour bez problémů složí. Holka zjišťuje, že je těhotná.
Macourova bratra Pajšla přijde navštívit Malá, jeho bývalá láska. V zápětí přichází Pajda, místní král, pro kterého Pajšl pracuje a za kterého si odseděl trest. Pajda si chce odvést Malou, ta odmítá, Pajšl ji brání. Pajda jim hrozí a vše vyvrcholí hádkou, ve které se Malá zastřelí.
Třetí byt obývají dvě staré sestry Ludmila a Dobromila. Jejich vztah vypadá zpočátku harmonicky,ale i v něm postupně vyplouvají na povrch skryté křivdy i nenávistné opovržení. Navíc do bytu vtrhnou dva maskovaní zloději ( je to Pajšl a Macour?), kteří zlikvidují nejen obě stařenky, ale i jeden druhého.
Syrové příběhy Mileny Markovićové ukazují svět, ve kterém se lidské chování zjednodušilo na primitivní instinkt a cena života klesla na nulu. Jsou obyvatelé zdejších klecí schopni alespoň nějakého citu? Mají potřebu alespoň na okamžik zachránit svou důstojnost?
Autenticitu svým smutným postavám dodává autorka především nápaditou a přesnou jazykovou stylizací.
Autorka absolvovala Fakultu dramatických umění právě touto hrou - ta byla záhy inscenována v Bělehradě, ve Skopje a ve Vídni. Druhé drama Bůh se nad námi smiloval - Stopy se hrálo v Polsku a v Německu, hra Dřevo se leskne v Curychu roku 2005. Další hra Loď pro panenky (Brod za lutke) měla světovou premiéru roku 2006 v Jugoslávském činoherním divadle v Bělehradě a byla uvedena také v rámci festivalu Quartet v Chebu v březnu 2009 - autorka v ní pracuje s klasickými pohádkovými zápletkami a postavičkami, s nimiž konfrontuje hlavní hrdinku. Zatím poslední hra Simeon nalezenec spatřila světlo světa v Národním divadle Novi Sad v témže roce. Napsala scénáře k filmům Zítra ráno a Hornická opera.