Jsem mimo

Titul v originále: Bin nebenan

Žánr: monodrama
Překladatel: Marc Lusti
Jazyk: čeština
Postavy: muži 1 ženy 1

Ingrid Lausund(ová) (Německo)

JSEM MIMO (BIN NEBENAN)

přeložil Marc Lusti

1 m (1 ž)

12 tragikomických monologů

Monology vyprávějí o bizardních, osamělých a nejistých lidech dnešní doby, kteří ve svých malých paralelních vesmírech bojují o přežití sami se sebou a nepřímo i se svým okolím.

Monology o "bezdomovectví" v moderní době, které shromáždila v tomto díle, můžeme číst jako krátké příběhy, z nichž je ale zároveň patrná usilovná potřeba jeviště.

Společným jmenovatelem všech textů je byt, který znamená útočiště před okolním světem. Autorka staví proti sobě světlé barvy uvnitř bytu vs. nebezpečný svět vně bytu, rituály pohodlí proti útokům paniky okolního světa. Celkově jde o bystře ubíhající text o vratkých principech žití a potřebě vyčistit svůj vnitřní svět.

Od roku 2009 autorka projela se scénickým čtením těchto monologů s úspěchem mnohá divadla.

Monolog Kanape řeší existenciální problém, jak nepodlehnout stereotypu vlastní domácnosti a jejích potřeb. Jednoduchá koupě pohovky se stává metaforou životního stylu (ve stylu pohovky mám i přítelkyni, se kterou dělám všechno tak, jak vyžaduje styl). Autorka v závěru všech víceméně marných snah nabízí jediné možné řešení, které ač klišé, jako jediné nabízí cestu z bludiště ven, totiž, že jedinec zůstane jedinečným ve chvíli, kdy si sám svou jedinečnost uvědomuje, byť jako součást určitého uskupení.

Stejně je tomu i v textu Koupelna, kde se pod vodou a masou koupelové pěny a voňavých kuliček do koupele topí zničující neklid. Úporné lpění na konvencích (panebože ze záchoda se nepije, to je nehygienické) vrcholí zběsilým vrháním se proti hrozbě chudého třetího světa a vlastního svědomí.

Lausundová používá stejné metody i v monologu Jídelní stůl. Během jednoduché situace, kdy si žena při kulise spícího manžela balí tašku a hledá ten drobný moment, který ji utvrdí v rozhodnutí ho opustit, pomalu objevujeme celý byt s jeho sympatickým vybavením a vůní. A právě ona atmosféra vykresleného domova je pak mezníkem i v rozhodnutí ženy, jak naložit s vlastním životem.

V monologu Postel se autorka opět uchyluje k jednoduchému popisu bytu, který se prostřednictvím životního příběhu jeho nájemníka stává místem trýznivého čekání na osud a vlastní štěstí, které nikdy nemůže naplnit.

I další text, Servis, se zaměřuje na samotu a totální snahu o adaptaci se stále zrychlujícím se světem, jež se ovšem bortí…Starý muž hovoří o tom, že už tu nemůže zůstat, neboť katastrofické vize o sledování každého kroku se naplní. Sám v zařízeném bytě nenachází klid.

Starý obraz evokuje malé ženě vzpomínky na mrtvou matku, která se jí záhy zhmotní v místnosti a vede s ní tvrdý dialog. Matka vypočítává dceři, v čem všem ji zklamala, jak obrovský talent promrhává a jak málo o sebe dbá. K matce se přidávají další a další stíny různých postav, jež připomínají staré vzpomínky, sliby (v šesti letech si slíbila postavit školy pro děti v Indii) a závazky. Z textu vyplývá, že se jedná o stav ženy, který neprožívá poprvé. Dokonce se jí vybavuje i stín její terapeutky, která radí, jak s vidinou matky bojovat. Nakonec mladá žena odolá, vezme inkriminované plátno, položí ho na stůl a polije, totálně zničí. Potom namaluje nový obraz a pověsí ho nad postel. Přijde domů její přítel Karl a obraz se mu líbí. Zkouší hádat, co vyobrazuje a ona ho nechá. Východ slunce.

Monolog Dům je napsaný poněkud jinou formou, než dosavadní - rychlý spád myšlenek evokuje stres, jež vyvolávají. Muž leží se svou ženou v posteli a nemůže spát. Bojí se o svou ženu Sonju a děti, protože přijdou kvůli jeho neúspěchu o jejich dům. Děsí se reakce ženy, která je tu šťastná (máme nejkrásnější dům na světě) a děsí se budoucnosti, a toho, že bude muset psa dát do útulku. Vymýšlí různé děsivé alternativy, jak prodá auto, a v kasinu vyhraje, nebo koupí pistoli a všechny včetně sebe zastřelí, nebo zabije svou rodinu sekerou ze sklepa… V intermezzech se obrací ke své ženě, prosí ji, ať je vzhůru, varuje ji ať uteče, nebo ji prosí ať k němu promluví a řekne mu, že je silný a že ještě není na všechno pozdě. Nakonec vymyslí alternativu fingované sebevraždy (aby dostaly pojistku) v horách (tam, když se někdo zřítí do tmy, není mu pomoci) a s vědomím možného řešení usíná…

V posledním monologu Televize muž popisuje, co pro něho znamená domov. Snaha lidského úniku, a to jakýmkoli způsobem je zde vykreslená na velmi bizardním chování muže, který svůj domov vtěsnává do kuliček volných pátků, piva v posteli a hlavně, do ničím nerušeného trávení času na oblíbeném záchodě. Když žena odjede na seminář, a on si pustí televizi a nechá ji bežet celý den a noc, bez toho, aby ho někdo napomínal, nebo mu říkal, že je venku krásně a čas na procházku. Se zataženými žaluziemi, sleduje video, počítač, jí v posteli, opíjí se pivem, močí do umyvadla i vedle a spí. Tuhle extrémně vyhrocenou pohodu mávnutím proutku smaže druhý den, kdy celé dopoledne znovu pečlivě uklízí a vaří, aby mohl svou ženu láskyplně přivítat.

Jsme tu pro vás

Zašleme vám k nahlédnutí či studiu vybrané texty, pomůžeme s výběrem vhodných her do vašeho repertoáru, objednáme aktuální hry ze zahraničí a sledujeme pro vás nejnovější dramatické počiny z domova i ze světa.

Michal Kotrouš

zasílání a archiv textů, agantáž pro ČR a německojazyčnou oblast

tel: +420 603 265 067
email: michal.kotrous@aura-pont.cz