Iluzionisté

Komedie o sblížení starého cynického herce Kasimira Kanta a mladé nadšené autorky autoterapeutické tragédie Charlotty Wallgren relativizuje mladistvé nadšení a nekompromisnost, kritizuje vyhaslost a rutinérství, především však zpytuje smysl divadla jako takového.

Téma smyslu a významu divadla se u Ahlforsa objevuje už ve starší Divadelní komedii, v Iluzionistech je však konflikt smyslu a nesmyslnosti divadla o poznání ostřejší. Ahlfors staví do protikladu tři postavy jako nositelky tří ideí: Charlottu jako propagátorku radikálního, provokujícího a znepokojujícího divadla, Kanta zastupujícího pohodlné, bezpohlavní rutinérství, zaobalené do velkých citátů velkých klasiků, a Lékaře reprezentujícího obyčejného člověka, který má ve svém vlastním životě dramatičnosti dost na to, aby po nějaké toužil ještě i v divadle.

Konflikt mezi divadlem společensky a politicky angažovaným a divadlem oddychovým je velmi silným osobním dilematem samotného autora, v Iluzionistech je však zabalený do místami velmi vtipně napsaného textu, který nabízí slušné herecké příležitosti staršímu pánovi a mladé dámě. Odpověď na otázku, či je umění pro umění, anebo pro lidi, nám však Iluzionisté nedají a nechávají rozhodnutí na nás.