hamlet ist tot. keine schwerkraft

Ewald Palmetshofer (Rakousko)

HAMLET JE MRTEV. BEZ TÍŽE (HAMLET IST TOT. KEINE SCHWERKRAFT)

z němčiny přeložila Veronika Musilová - Kyrianová

3 m, 3 ž

Hra předvádí zarputilost a nevoli postav, nečinných a bez perspektivy. Nebe je prázdné, přírodní zákony maximálně lyrický žert, vše je ovládáno totální ekonomizací, svět se otáčí jako centrifuga a otázka bytí či nebytí ztrácí na významu, když už je o nebytí rozhodnuto.

Autor útočí naléhavou slovní komikou, pohrává si při tom s rytmem a jazykem a zaplétá postavy do problémů, z nichž nakonec zůstává pouze otázka: rezignovat, nebo jednat?

Palmetshoferův „hamlet“ postupně odhaluje vcelku prostý příběh: syn Mani a dcera Dani přijedou z města ke svým rodičům Kurtovi a Karo na oslavu narozenin pětadevadesátileté babičky. Z oslavy jdou na pohřeb svého kamaráda z dřívějška, Hanese, kterého zastřelil jeho otec, protože bral drogy a kradl doma peníze. Potom se jeho otec zastřelil sám ze zoufalství nad tím, že mu žena zahýbala s Kurtem. Na Hanesově pohřbu Mani a Dani potkávají Oliho a Bínu, další kamarády, se kterými si byli dřív opravdu blízcí. Mezi Olim a Dani bylo dokonce něco víc než přátelství, ale protože Oli měl strach nějak zasahovat mezi Dani a Maniho a rušit jejich pevnou sourozeneckou vazbu, oženil se nakonec s Bínou. A Mani a Dani zůstali sami, je jim přes třicet a jejich život jakoby už dlouho stál na místě. Doma jejich otec Kurt sní o zcela novém začátku a matka Karo plánuje vraždu babičky, která žije tak nepřirozeně dlouho. Všichni by určitě rádi žili nějak šťastně a spokojeně, ale nejsou schopni jednání, jež by jim z bezvýchodné přítomnosti pomohlo. A tak čekají, že se stane něco, co je spasí. Když se pak něco stane a rozpohybuje to další dění, jako by se jen zopakovala tragédie Hanesovy rodiny.

Palmetshofer analyzuje svět, v němž Hamlet potažmo Bůh jsou mrtví, kde být nebo nebýt už není ta pravá otázka, protože se od sebe oba stavy nijak neliší, a stejně tak dobro a zlo. Totální transcendence se v řeči postav mísí s ekonomií budoucnosti, nebe je stroj a svět je centrifuga – bez tíže plyne život, v němž chybí přirozený základ, na němž by bylo možno začít společně něco vytvářet. Nejvýraznějším prostředkem, kterým Palmetshofer výše zmíněné tématizuje, je právě jazyk, řeč, kterou se jeho postavy vyjadřují. Na první dojem může působit jako běžná hovorová mluva s expresivními prvky, ale ve skutečnosti jde o stylizaci, promyšleně rytmizovanou umělou řeč, do níž je ta běžná vyhrocena. Postavy mezi sebou komunikují, ale jejich řeč svou podstatou komunikaci neumožňuje; jazyk, v němž myslí a jímž se snaží přijít na to, co by měly udělat, je zrazuje, protože na to nové, co hledají, se ve staré mrtvé řeči přijít nedá. A tak jsou chyceny ve smyčkách čekání, doufání a samoty.

Existenciální rozměr hry a její bezvýchodný konec neznamenají, že by hře chyběl humor nebo že by cesta, po které se vydá, vůbec nikam nevedla: dochází při ní totiž k jakémusi negativnímu vymezování toho, co je třeba hledat.

Hra byla nominována v soutěži o nejlepší německy psanou současnou hru a byla uvedena v rámci festivalu současné německé dramatiky v Mülheimu 2008. Měla premiéru ve vídeňském Schauspielhaus. U nás ji poprvé uvede Činoherní studio v Ústí nad Labem v prosinci 2011 a inscenace získala v březnu 2012 Ravenhillovu cenu za nejlepší inscenaci současného textu za rok 2011.