Gespenster

Wolfgang Bauer (Rakousko)

GESPENSTER (STRAŠIDLA)

4 m, 6 ž

Názvem této divadelní hry z roku 1973 (poprvé publikována in: manuskripte 13, 1973, H. 41, s. 55 - 70; premiéra 5. 6. 1974, Kammerspiele München/Werkraumtheater, režie Bernd Fischauer) se Bauer záměrně odvolává na Henrika Ibsena. Původním Bauerovým záměrem bylo přepracovat ibsenovský předobraz do moderní podoby tak, aby na starším půdorysu zvýraznil téma postupné ztráty (společenských) rolí postav, jdoucí ruku v ruce se ztrátou identity. Téma rozpuštění osobní identity a hraní rolí, které na sebe postavy libovolně berou, nakonec zpracoval na pozadí modelu měšťanského dramatu obecně. Tato dramatická forma je totiž v rakouské dramatice velice pevně zakořeněna, neboť je takříkajíc fundamentálně spjata s „měšťanskou" rakouskou realitou i s typicky rakouským pojetím života jako divadla. Bauer navazuje svým způsobem na rakouské baroko a vídeňský literární impresionismus přelomu 19. a 20. století (Schnitzler, Hofmannsthal), stejně jako na pop kulturu a 60. léta. (Postavy s nostalgií vzpomínají na své drogové období. Hrdinové jsou také jakoby trochu zestárlými typy Bauerových her z 60. let: Magic Afternoon a Change.) Tradičním motivem rakouského umění i filozofie je prolínání fikce a reality, skutečnosti a zdání. Teatralitu, hraní divadla života, životních rolí tam, kde chybí pevná realita, nakonec představuje sama měšťanská kultura se svými vypracovanými formami konverzace a chování: bauerovští společenští outsideři, ale i novodobí podnikatelé, kariéristé a „řádní" občané si oblékají luxusní obleky jako kulturní kostýmy a obklopují se měšťanskými kulisami. V těchto kulisách hrají tentokrát dva rozvedené manželské páry své soukromé kruté hry. Anachronickým „kulturním" atributem je i hromada věcí uprostřed jeviště, znázorňující porozvodové dělení majetku.

Hra má 4 dějství, proběhne v reálném čase. Po celou dobu se navenek zdánlivě téměř nic neděje. Ale Bauer nezapře, že patřil ke generaci „rozhněvaných" dramatiků, která chtěla „dramaturgií šoku" bořit společenská, divadelní i sexuální tabu: jsme svědky (byť nepřímo) primárních tělesných aktů, jako jsou jídlo, pití, sex, vyměšování. Kromě toho mužští hrdinové Fred (obligátní kvaziautobiografická postava spisovatele) a Robert reflektují vlastní způsob života: alkoholismus, psaní, záměny partnerek a partnerů, kruté hry s vlastním životem i se životy druhých ve stylu šachové partie bez fixních pravidel. Dvakrát se objeví blázen Edi hovořící v bizarních rýmech, střídavě přicházejí a odcházejí ženské postavy: exmanželky Christa a Fritzi, bisexuální Lore, z Paříže přilétá Švýcarka Magda, kterou Fred pozval v alkoholovém opojení. Právě Magda neznalá pravidel tohoto uzavřeného společenství se stane jeho obětním beránkem. Nejprve je takřka znásilněna Edim (za zmíněnou haldou věcí) za přítomnosti všech ostatních, potom degradována do role služky (obě „role" částečně dobrovolně přijímá, alespoň to - i sama sobě - předstírá). V závěrečné scéně, kdy si „panstvo" hraje na řádné maloměšťácké manžele, propadne Magda pod vlivem alkoholu traumatu z dávného zážitku (zřítila se na rogalu spolu s otcem, který pád nepřežil) a ostatní ji nechají odvézt ve svěrací kazajce do blázince. Vzápětí se vše vrací do obvyklých kolejí: zbylé čtyři postavy odkládají masku příslušníků dobré společnosti a vracejí se k promiskuitnímu způsobu života a alkoholu.