Gagarinova ulice

GAGARINOVA ULICE (Gagarin Way)

Jedovatá a trpce vtipná politická satira vychází původně z prostředí skotského, byla však se značným úspěchem uvedena v londýnském Royal National Theatre (na scéně Cottesloeova divadla) na podzim 2001.

Skotsko je tradičně velice levicové, mimo jiné proto, že je jednou z kolébek britského průmyslu (hornictví, loďařství, strojírenství) a radikálního odborového hnutí. Titul Burkovy hry naráží na skutečnou, v textu okrajově tematizovanou ulici v městečku Lumphinnans, kde si, když vyletěl do vesmíru první kosmonaut, „ ty troubové mysleli, že Sověti co nevidět ovládnou celej svět... a řekli si, volové, radši si po jednom pojmenujem nějakou ulici, než se sem přivalí Rudá armáda a začne vybíjet podezřelý z kolaborace s kapitalistama."

Dva kumpáni, Eddie (32) a Gary (38) přemluví Toma (22), absolventa vysokoškolského studia politologie, nyní na brigádě jako černý šerif ve fabrice, aby je v noci pustil do továrny. Tom se domnívá, že chtějí jen něco ukrást, a otevře nejdřív Eddiemu. Dozví se, že Gary v noci unese jakéhosi manažera nadnárodní společnosti, jíž fabrika patří. Toho pak spolu jako správní teroristi zavraždí, a tím dají dělnictvu signál, že má povstat, vzbouřit se a svrhnout nadnárodně globalizační panstvo. „Jen ať je to Japonec," přeje si Eddie. Gary nakonec kohosi přivleče, ukáže se však, že oběť není ani Japonec, ani Američan (druhá dobrá možnost podle Eddieho), leč rodilý Skot Frank (56), který ale už dlouhá léta žije na jihu Anglie. Tom se jim vraždu snaží vymluvit, Gary je taky proti (dá Eddiemu pistoli bez nábojů, na ty už mu nevyšly peníze!), duševně poněkud nevyrovnaný cholerik Eddie však nožem zamorduje nejen Franka, ale i Toma. Všechno špatně! Eddie: „Kdejakej vůl dělá chybu, že si myslí, ´tady je utlačovaná dělnická chudina zralá na vzpouru´. Hovno, jsou zralí jedině tak na to trefit v neděli těch šest správnejch čísel." Gary si zoufá, Eddie je rozhodnutý: musejí to všecko poklidit, jako by se nic nestalo, těla šoupnou do řeky, na všecko se zapomene. Gary: „Co budu dělat?" Eddie: „To co já. Držet hubu... Tak abychom sebou hodili. Za dvě hodiny tu musíme bejt zpátky. Nesmíme přijít pozdě na šichtu." Konec.

Burkova hra patří k silné politicko-publicistické linii britské dramatiky (Brenton, Churchillová, Harwood atp.). Z její trpce komické deziluze čiší bezvýchodnost slepých uliček uniformního uvažování. U nás tuto skvělou satirickou hru uvedl pražský Činoherní klub v roce 2003.