Collected Stories

Donald MARGULIES

COLLECTED STORIES (Sbírka povídek)

2 ženy

Nejnovější hru stále známějšího amerického dramatika střední generace (jeho předešlá hra "Večeře s přáteli" byla uvedena i v několika evropských zemích) inscenovalo koncem loňského roku se značným úspěchem prestižní divadlo Haymarket v londýnském West Endu s Helen Mirrenovou v roli Ruth. Hru tvoří šest skvěle napsaných a gradovaných scén pro dvě herečky: první v roli pětapadesátileté spisovatelky Ruth Steinerové, žijící "klasičky" americké povídky a také profesorky postgraduálního kursu tvůrčího psaní, druhou v roli její šestadvacetileté žačky, obdivovatelky a posléze asistentky Lízy Morissonové.

Září 1990. Líza přichází na konzultaci ke své profesorce, slavné spisovatelce, do jejího luxusního bytu v newyorské Greenwich Village. Ruth je Líziným životním vzorem a ačkoli je dívka zaskočena některými profesionálními zvyky a zlozvyky svého idolu, nehodlá si svou šanci jen tak nechat proklouznout mezi prsty. Chce si zažádat o uvolněné místo Ruthiny asistentky. Ruth čte nahlas Lízinu povídku, nazvanou "Sousta mezi jídly" a komentuje ji svými poznámkami. Povídka je výborná a také Ruthiny připomínky prozrazují velkou profesionální i životní zkušenost.

O půl roku později vítá Líza Ruth v jejím bytě: její učitelka a (jak pochopíme již i zaměstnavatelka) se právě vrátila z Washingtonu, kde měla jako zástupkyně Národní nadace pro umění skvělý projev před Sněmovnou reprezentantů. Nálada se však brzy zkalí, když Ruth zjistí, že Líza v jejím bytě nejen zalévala květiny a utírala prach, ale také urovnávala její poznámky. Líza je dotčena, cítí se neprávem napadena, dlouhodobě frustrována Ruthinou hyperkritičností - a vrací své zaměstnavatelce klíče od bytu, čímž dává fakticky výpověď. Ruth však svou trpělivostí její odpor zlomí a obě zasednou ke svému prvnímu společnému jídlu.

O rok později se ocitáme přímo uprostřed temperamentní diskuse. Jejím tématem je právě propuknuvší známá aféra Woody Allena: Líza je nesmírně pohoršena tím, že "svedl" adoptivní dceru Mii Farrowové, své tehdejší manželky. Ruth tato zpráva nechává klidnou, dokonce se Woodyho zastává: jeho nová partnerka není přece zase tak mladá, aby nevěděla, co dělá... Jak výměna názorů pokračuje, dovíme se z nich - i ze střípků informací, kterých se nám dostalo v předchozích scénách - motivy, které obě ženy k jejich stanoviskům vedou. Líza se dodnes cítí zraněna tím, že její otec opustil její matku kvůli mladší ženě. Z tohoto traumatu se vypsala v jedné ze svých povídek, která brzy vyjde - bez vědomí Líziny učitelky. Ruth je dotčena tím, že se jí Líza se svým úspěchem nesvěřila dříve. Tentokrát je to Líza, kdo se pokusí znovunavázat kontakt. A hned přejde do útoku: i v životě Ruth byl přece slavný, o mnoho starší muž - což vysvětluje Ruthinu shovívavost vůči Allenovi. A Ruth neodolá pokušení vyprávět své mladé žačce o zázračném počátku i hořkém konci svého vztahu k legendárnímu básníkovi beatnické generace Delmoru Schwartzovi. Proč o tom nikdy nepsala? "Některých věcí se člověk raději nedotýká."

O téměř dva a půl roku později: Ruth čte napjaté Líze z právě vyšlé recenze její první povídkové sbírky v New York Times. Je velmi příznivá. Líza je vzrušená, za tolik toho Ruth vděčí... ale zároveň ji přepadají obavy: splní očekávání, která první úspěch vyvolá? Kde vezme látku pro další povídky. Ruth měla vystaráno: zkušenost židovské přistěhovalkyně, Američanky první generace, byla podle jejích představ bezedná. A zmůže se vůbec někdy na román? Ruth ji uklidňuje - ale zároveň i trochu nechápe. Ona sama román nikdy nenapsala a ani necítila potřebu napsat. "Poměr sil" ve vztahu obou žen se pomalu obrací. Líze se nelíbil závěr Ruthiny povídky o příliš kritické matce a snaživé dceři, které spolu pečou dort. Zdánlivě banální situace v něm totiž dostane tragický rozměr: matka se nedokáže odhodlat k tomu, aby své dceři řekla, že trpí smrtelnou nemocí. Líze se ten příběh zdál příliš srdceryvný. To že Lízu dojal, však Ruth kupodivu postačí. Ale vzápětí se rozpláče - copak si Líza nikdy neuvědomila, že i ona potřebuje někdy povzbudit? Že i ona potřebuje někdy dostávat a ne jen stále dávat? Líza se zeptá přímo: žárlí snad na ni Ruth? Ne, není to profesionální žárlivost, odmítá Ruth její domněnku, ale vzápětí přiznává: žárlí na to, že Líza má ještě celý život před sebou.

V současnosti. Jediná scéna - vlastně je to Lízin "výstup" - se změnou dějiště (v londýnské inscenaci se odehrávala před oponou.) Líza za přednašečským pultíkem a mikrofonem hovoří k publiku a vzápětí předčítá z první kapitoly svého prvního románu "Kniha Miriam". Brzy - nejprve z drobných detailů a později z popisu hlavního hrdiny - pochopíme, že Líza napsala - v první osobě - román o vztahu mladé židovské dívky ke slavnému beatnickému básníkovi...

Téhož večera v Ruthině bytě. Ruth je evidentně již dlouho nemocná. Přichází Líza, aby zjistila, proč Ruth na její slavný večer - čtení z jejího románu - nepřišla. Ano, Ruth její knihu četla... Mezi oběma ženami dojde k poslednímu (?) zúčtování. Ruth chápe Lízin román jako krádež vlastního literárního materiálu, ba dokonce vlastního života. Líza jej ospravedlňuje jako pokus o poctu velké učitelce. Ruth mu nepřiznává ani literární hodnotu a vyhrožuje, že Lízu zažaluje. Líza namítá, že Ruth se nezlobí na ni, ale na svou nemoc... Nabízí ještě jednou své přátelství, ale Ruth ji posílá domů - s pytlem odpadků... Margulies se inspiroval skutečným případem, jehož aktéry byli dva angličtí spisovatelé. To, že hrdinkami své hry učinil dvě bezdětné ženy, mu umožnilo vyhrotit a emocionálně prohloubit některé motivy. Obě postavy jsou neobyčejně plastické.

Margulies jim dokáže jejich nezaměnitelnou podobu načrtnout několika replikami a prohloubit ji výmluvnými detaily z jejich minulosti. Dialogy nejsou nikdy banální, jsou přiléhavě obrazné, ale zároveň i neobyčejně elegantní a přesné,. "Ukázky" a "citáty" z jejich literárních děl jsou mistrné a zábavné parafráze amerického povídkářského stylu.