Bruno

Wolfgang Hermann (Rakousko)

BRUNO

6 m, 4 ž

hra o dvanácti obrazech

Hra je založena na skutečné události, které byly svého času plné noviny - vyčerpaný a zmatený muž byl po 23 letech vysvobozen ze sklepa rodičovského domu. Nebyl zde ale uvězněný, nechtěl pouze vycházet z domu, bál se světla. Rodiče na něj byli podle jeho pozdějších výpovědí milí, matka mu nosila jídlo a měl k dispozici i televizi.

Autor domýšlí celý příběh a dění ve sklepě. Bruno v tmavé místnosti sleduje pouze televizi, na obrazovce se ukazují jeho projekce - Bruno jako svůdce sexy ženy, sportovce, úspěšného podnikatele... Ví, kolik je přesně hodin, ale neví, kolik je mu let, je již léta zarostlý, špinavý, páchnoucí. Postupně se dozvídáme, že se do sklepa uchýlil poté, co jej kdysi učitelka rozesadila od platonické lásky Sonji. Ta se náhodou setká se sociální pracovnicí, která se celým případem zaobírá. Postupně tak přicházejí do styku s Brunem ve sklepě matka, otec, bývalá spolužačka, sociální pracovnice, farář, policista, kurátor výstavy... Každý z nich vidí Bruna z jiného úhlu pohledu, mnozí se jej snaží po svém zmanipulovat ke svému prospěchu. Kurátor výstavy např. vidí situaci jasně: Bruno ve sklepě před televizí, to je to správné konsekventní umění, Bruno se pro umění obětuje. Kurátor se zaslouží o medializaci celé záležitosti a uspořádá v páchnoucím sklepě (Bruno se nemyje a tělesné potřeby řeší v přilehlé místnosti) vernisáž s nezbytným občerstvením a procítěným proslovem o umění.

Jediný, kdo rozumí Brunově řeči a jeho uzavřenému světu, je anděl, který mu pomáhá překonávat úzkost a strach z okolí, především ze světla (Bruno se bojí Boha, protože stvořil světlo), nakonec jej ze sklepa symbolicky vyvádí.

Ve hře se mísí realita s vnitřním světem hlavní postavy (anděl, vlastní projekce na obrazovce), vnější svět je pouze naznačen a vše se odehrává ve sklepní místnosti.