Bombshells

Joanna Murray-Smith(ová) (Austrálie)

BOMBSHELLS (BOMBY)

1 ž (6 postav)

Hru tvoří šest monologů šesti žen v různých - klíčových - okamžicích jejich života individuálně, ale i obecně. Přestože se jedná o „závažná témata", autorka je pojednává značně humorně, až komicky. Monology mají uzavřený charakter, ženy během nich buď procházejí určitým vývojem a nebo o něm přinejmenším referují. Jejich promluvy vždy spějí k pointě.

První ženou je manželka, matka tří dětí, bezmála čtyřicetiletá Meryl. Její hektický part se zabývá traumatem ženy, která chce být dokonalou matkou, ale v této roli (srovnávajíc se s rádoby bezchybným okolím) ve svých očích selhává. Přerývaný jazyk a zběsilé tempo, cykličnost motivů a obsedantně se vracející témata ilustrují koloběh, v němž se ocitá žena na mateřské dovolené se dvěma dětmi ve škole - pleny, nákupy, domácí úkoly, pozdní příchody ji ovládají natolik, že ztrácí možnost věnovat se sama sobě, a přitom se stydí za to, že o sobě vůbec dokáže přemýšlet, když má být spíš „vzornou matkou".

Tiggy vystupuje na schůzi pěstitelů kaktusů a sukulentů. Přednáší o svém nejúspěšnějším výpěstku, který se ukáže být metaforou jejího vlastního života. Kaktus, osamělá rostlina budící hrůzu, zastupuje její osamělé nitro. Tiggy právě opustil partner s jinou ženou - její přednáška (doplněná diapozitivy) lavíruje na hranici tragiky a ryzí komiky, ocitáme se tu v jejím soukromém životě, tu mezi kaktusy, a odlišit jedno od druhého nebývá vždy jednoduché.

Náctiletá Marry si právě chystá taneční číslo do školní soutěže „Hledáme talenty". Její monolog je výrazem sebehledání v životní fázi, kdy jedinou hrozbu a starost představuje krásnější a talentovanější spolužačka. Marry se nezaobírá svými vztahy k mužům, ale tím, jak působí a vypadá v kouzelné sobeckosti a faktické bezstarostnosti středoškolských let.

Theresa v další scéně je nevěsta - prochází všemi fázemi od radostného konstatování, že je něčí žena, až k hrůznému zjištění, že se provdala. Nejcelistvější scéna co do dynamiky a vývoje také nejvýrazněji exponuje jedno z hlavních témat hry - žena není ve svém životě opravdu šťastná, pokud poslouchá jen ostatní, dělá to, „co se dělat má" a napodobuje mediální hvězdy.

Poslední okamžik naplnění přichází v životě čtyřiašedesátileté Winsome, vdovy, která svůj úděl bere s humorem a sympatickou nadsázkou. Ve svém věku ví, že život jsou nenaplněná očekávání a že nejstrašnejší věcí v životě vdovy je fakt, že když už se konečně může začít něco dít, tak se právě vůbec nic neděje. Winsome se však setkává s neočekávaným, protože v to nepřestala věřit: v pozdním věku má poslední sexuální zážitek se slepým mladíkem, kterému chodí předčítat.

Stárnoucí a dohasínající hvězda Zoe šestici uzavírá: ocitáme se na jejím koncertě v Londýně, kam přijíždí v rámci svého comebacku, aby dokázala, že ji nezlomily ani rodinné a osobní tragédie ani neúspěchy. Zoe stojí na opačném pólu - ona vzory showbusinessu nesleduje, ale tvoří. Její výstup tvoří kombinace mluveného slova a písní, rekapitulujících hlavní témata hry a končící voláním po svobodě, jejíž naplnění má v rukou každý člověk.

Autorka nijak neobviňuje muže, spíš se zabývá vnitřním prožíváním žen. Postavy jsou jednoznačné a konzistentní a nabízejí značný herecký potenciál. Text není sentimentální, protože truchlivé okamžiky vyvažují (ne-li „převažují") komické momenty. Autorka inscenátory přímo vyzývá k adaptaci reálií s ohledem na místo uvádění.

Hra Bombshells byla napsána speciálně pro australskou herečku Caroline O'Connor a poprvé byla uvedena na Fringe festivalu v Edinburghu v roce 2004, kde také získala ocenění.

mlj