Běžím

„První hodina po poslední hodině. Je o hodinu později úplně naposled. První hodina z věčnosti.“

Den nula: den kdy zemřela Ellen. Zbyla po ní jen krabice s věcmi: poslední výkresy, DVD s Šípkovou Růženkou, oblečení. Je to první okamžik věčnosti. A zoufalý otec se rozbíhá, běží pořád dál bez cíle a beze smyslu. Překonává bolest těla, nemůže dýchat, nebo naopak díky běhu konečně roztáhne plíce tak, že se může zas jednou zhluboka nadechnout. Ellen. Den mínus 616: čekárna u lékařů. Den plus 6: pohřeb. Den plus 107: podpůrná skupina pro truchlící. Den plus 187: kámen v botě. Den mínus 219: transfuze. Den plus 5: květiny. Den plus 789: Maraton. Den 0.

Dánská hra tématizuje smrt dítěte zcela unikátním způsobem. Je uměleckou, nesentimentální analýzou smutku a společnosti, ve které je smrt potlačovaným tématem. Autorka se zaměřuje na vnitřní hlas ústřední a jediné postavy, která osciluje mezi traumatizujícími vzpomínkami, zármutkem a zcela konkrétními vlivy zvenčí – jako je třeba kámen v botě běžce. Text je navíc psán básnicky, v krátkých nerýmujících se verších, které budou určovat rytmiku běhu i celé inscenace. Děj není představován chronologicky, každá scéna je uvedena datací a nikdy nenavazuje na tu předchozí. Z mozaiky drobných vzpomínek na zásadní i zcela banální věci si divák skládá celistvější obraz nejen vlastního příběhu, ale hlavně postupně rozkrývá charakter i sílu hlavní postavy.

Hra vyžaduje, aby herec po celou dobu představení (cca hodinu) běžel.