Belgrade Trilogy

Belgrade Trilogy (Bělehradská trilogie)

6 m, 5 ž

Čtyři scény se odehrávají v předvečer Nového roku v různých částech světa.

Scéna první, Praha:

Jsme v pražském bytě bratrů Jovicových (studenti něco přes 20), kteří jsou bez peněz a živí se tancem v baru. Stýská se jim po matce, a Mica stále vzpomíná na Anu, kterou nechal v Bělehradě. Je to jeden z důvodů, proč v Praze nechce navázat žádný nový vztah. Po telefonickém hovoru s matkou, které vylíčili svůj zdejší život v růžových barvách, upadají do deprese. Na návštěvu přichází česká dívka Alena a přiměje Micu, aby zatelefonoval své milé do Bělehradu. Když to Mica udělá, je zklamán - Anina matka mu sdělila, že Ana se vdala a čeká dítě. Vyjde najevo, že bratr Kica to už dávno ví, ale z ohleduplnosti to nechtěl Micovi říci.

Scéna druhá, Sydney:

Milos a Sanja (asi 30 let) jsou manželé. On je sociolog a pracuje tu v cestovní kanceláři. Mají malé dítě, které přivádí Sanju k šílenství. Na návštěvu k nim přijdou někdejší přátelé z Bělehradu Dule a Kaca. Z hovoru vyjde najevo, že znají Jovicovy i Anu. Jak se ukazuje, v Bělehradě všichni patřili ke smetánce, ale tady se nějak nemohou zabydlet. Všichni jsou nervózní, vzájemně se napadají. Zatímco se Dule opíjí a Sanja se věnuje řvoucímu dítěti, Kaca svede Milose. Když pak odejde do koupelny, Dule se v opilosti svěří Milosovi, že od příjezdu do Austrálie je impotentní a vyzve jej, aby si něco začal s Kacou. Ta rozhovor vyslechne a cítí se ponížená. Příběh končí zklidněním všech a nadějí, že se jim snad v novém roce povede lépe...

Scéna třetí, Los Angeles:

Na garden party k Novému roku se náhodou sejdou dva Srbové - Mara, pianistka, která získala zelenou kartu prostřednictvím své přítelkyně Any, a Jovan, bývalý herec. Společně kouří marjánku a povídají si o tom, jak je těžké se v cizí zemi uplatnit. V okamžiku, kdy se začnou sbližovat, vstoupí do místnosti mladíček Daca (má v ten den osmnácté narozeniny) , potomek srbských emigrantů, a začne dvojici neurvale napadat a poté ohrožovat pistolí. Nakonec sice pistoli odloží, ale ta sama vystřelí a smrtelně zraní Jovana.

Scéna čtvrtá, Bělehrad:

V poslední - velmi krátké scéně - sedí Ana Simovic ve svém bytě v Bělehradě, ve vysokém stupni těhotenství. Z dálky se ozývá odpočítávání - za deset vteřin bude nový rok! Ana zavírá oči a skloní hlavu (zdá se, že všechny předcházející příběhy o jejích přátelích v zahraničí se jí zdály).

Hra byla napsána v roce 1996, rok po velké emigrační vlně v Srbsku, kdy mladí lidé (cca 200 tis.) opouštěli zemi v naději na lepší život někde jinde ve světě. Většina z nich, často intelektuálové z Bělehradu, odcházeli na protest proti válce, ekonomické krizi, i proto, že byli bez práce a bez naděje, že se situace zlepší. Hra - inspirovaná skutečnými příběhy autorčiných přátel - vypovídá o lidech, kteří se rozutekli na různé kontinenty v naději na lepší život, ale většinou je tu čekalo jen zklamání...

Hra byla poprvé uvedena v dubnu 1997 v jednom z největších divadel v Bělehradě - Jugoslovensko Dramsko Pozoristem v režii Gorana Markoviče. Byla kladně přijata především mladým publikem a nerežimní kritikou. Je stále na repertoáru a je velmi populární, vzhledem k tomu, že otázka - zda odejít nebo zůstat - je pořád aktuální.

Text je k dispozici v agentuře v anglickém překladu.

jso