Amigo

Nikolaj Koljada (Rusko)

AMIGO

z ruštiny přeložila Naděžda Krejčová

5 m, 3 ž

Autor ve svém textu pokládá jedinou otázku: kam až člověka může zavést sebeklam a naivní přesvědčení, že se smí všechno, a že stačí jen v pravou chvíli přestat a začít znova, když zjistíme, že se náš život ubírá špatným směrem. Tím hlavním, o co Koljadovi jde, je obraz ze života frustrovaných, svým způsobem narušených osobnosti.

Koljadovy hry většinou nenabízejí východisko ze špatné životní situace jednajících postav, ba dokonce se nezabývají ani příčinami bezvýchodných životů jeho hrdinů. Jsou spíše obrazem než příběhem. Ve hře Amigo jde o okamžik v životě tříčlenné třígenerační rodiny, kterou tvoří Sofie Karlovna, její přibližně padesátiletá dcera Žaneta a Žanetin syn, vnuk Sofie Karlovny Kosťa. Byt této rodiny koupila pornoherečka a manželka policisty Arkadije Nina. Ta požaduje okamžité vystěhování nájemníků. Čtyřlístek hlavních postav doplňují: soused Grigorij Ivanovič a Kosťův náhodný přítel, homosexuál Pavel.

Hru Amigo napsal Koljada v roce 2002 a o tři roky později ji sám inscenoval ve svém divadle. Inscenace byla velmi úspěšná a získala i několik ocenění. Hra je částečně autobiografická. Koljada měl sestru, která zemřela, když mu bylo osm let. Po mnoha letech chtěl své staré rodiče přestěhovat z vesnice k sobě do města a rodiče by byli souhlasili, kdyby se jeho mamince nezdál v noci před odjezdem sen, ve kterém viděla svou dcerku, která ji prosila slovy: „Maminko, neopouštěj mě...“

Česká premiéra proběhla 26.5.2012 na komorní scéně Aréna Ostrava.

N. V. Koljada (1957) se narodil v dnešním Kazachstánu, v letech 1973 - 1977 studoval herectví na Sverdlovském divadelním institutu, po studiích nastoupil jako herec do Sverdlovského akademického činoherního divadla, dále dálkově studoval v Moskvě na Literárním institutu Maxima Gorkého obor próza. V té době začal psát divadelní hry (prvotinou je Dům v centru města z roku 1982) a na ruských jevištích se prosadil hrou Hrajeme na fanty (1986). Během 20 let pak napsal kolem 90 her, které jsou žánrově velmi pestré (od tragikomedií až po vaudevilly). V 90. letech se Koljada jako dramatik úspěšně prosadil v Evropě i v USA. Jeho tvorbě byly věnovány i dva prestižní festivaly v Bonnu (Bonner Biennale 1994) a v Londýně (Gate-Biennale 1996). Od roku 1994 přednáší na katedře činoherního divadla v Jekatěrinburgu a se svými žáky (např. Vasilij Sigarev) vytvořil tzv. Uralskou školu, která představuje nepřehlédnutelnou vlnu současné ruské dramatiky. Hry ukazují bezútěšnost života v ruské provincii a morální degradaci společnosti, jejímiž projevy jsou ztráta iluzí a krize identity. Koljadovým oblíbeným tématem je outsiderství a společenská vykořeněnost. Jeho hrdinové před zničující realitou utíkají do světa svých iluzí, které jsou však nedostatečnou obranou před každodenním náporem „běžného“ života. Koljadovy hry jsou často pro svou bezvýchodnost řazeny do kategorie „černého realismu“ a vžil se pro ně ruský pojem „černucha“.