Alma en Peňa

Eduardo Rovner (Argentina)

ALMA EN PEŇA (Bludná duše)

Na motivy díla Duše počestného muže od Franciska Defilippis Novoy.

18 m, 7 ž

Děj hry otevírá výstřel z revolveru, který proti sobě obrátí protagonista Cáceres ve snaze o vlastní záhubu. Jeho tělo se záhy ocitá v nemocnici, v níž zrovna jistý lékař rozvíjí svou teorii o tom, že lidská vůle dokáže ovládnout tělo. Pokud se pacient rozhodne zemřít, ačkoli jeho organismus může žít, podaří se mu to. Případ postřeleného Cácerese teorii potvrzuje - uprostřed úspěšně se vyvíjející operace hrdina umírá. Životem zklamán a poražen dobrovolně odchází. Nečekaně se však nebožtíkova duše ocitá nad operačním stolem a nesměle upozorňuje, že už není třeba se namáhat.

Tímto zlomem se děj přesouvá do nadpřirozené roviny. Přesně o půlnoci Cáceres přichází k Soudu sebevrahů a průběh groteskního soudního řízení pak divákovi odkrývá příčiny, jež protagonistu dovedly k vlastní likvidaci. Celý život se snažil prožít čestně a v souladu s dobrými mravy, a tak vedl i své blízké. Vědomí, že jeho potomci i přes dobré vychování upadají, podléhají zkaženosti a poskvrňují tak jeho jméno, je pro Cácerese palčivým soustem. Východisko je jediné: navždy před tou špínou zavřít oči.

Neúprosný Soud však protagonistovi nedopřeje klidu ani po smrti. Verdikt zní vinen, protože nedokázal přijmout chyby svých blízkých s tolerancí, ale naopak v nich nekompromisností vybudoval pocit viny. Bude pykat jako bludná duše a svůj pohár hořkosti vypije až do dna. V doprovodu „pána", představitele nejvyšší moudrosti hrdina putuje světem svých blízkých a nahlíží do něj bez možnosti zasáhnout či cokoli změnit. Na scéně tak před divákovýma očima dochází k propojení světa na zemi se světem po smrti, jenž je představován groteskním tribunálem. Ten Cáceresovo bolestné plahočení za prozřením živě komentuje s váženou dávkou cynického humoru.

Nebožtík se dozvídá nečekané. Jeho dcera se stala milenkou ženatého rodinného lékaře, syn se dobrovolně rozhodne spřáhnout se se zkorumpovaným právníkem, který razí heslo: „Používám zákony pouze k tomu, abych se kryl. Tady se nepřijímají ani zajímavé ani spravedlivé záležitosti, ale jedině spory, které nesou peníze." Zcela potupen se Cáceres nakonec ptá po smyslu svého žití a mnohaletého snažení, když nakonec zbývá jen bolest, pokoření a pocit zmaru.

Freska, jíž autor ironicky shrnul lidské pachtění v životě i po smrti však nabízí protagonistovi i divákovi jasné mravní ponaučení na závěr: Není řešením před špínou světa zavírat oči. Vybudovat lepší svět je možné jen vědomým přijetím všech jeho stránek.