Odcházení


Václav Havel

ODCHÁZENÍ

Hra o pěti dějstvích

11 m, 6 ž, hlas

 

První Havlova hra, napsaná po dvacetileté odmlce, nás zavádí do domácnosti odcházejícího politika Dr. Viléma Riegera. Je zřejmé, že bývalému kancléři skončilo volební období a nad jeho dalším setrváním ve vládní vile obklopené velkým višňovým sadem visí otazník. Stejně zřejmé je, že ani Rieger, ani jeho okolí, ovládané pevnou rukou jeho dlouholeté přítelkyně Ireny, na zadní kolečka tak docela nemyslelo. Chod jeho širší rodiny se zatím jen málo odchyluje ze zajetých kolejí. Vedle Ireny jej tvoří její nenápadná přítelkyně Monika, realistická Babička, pomocník v domácnosti Osvald a mladší Riegerova dcera Zuzana, permanentně zaměstnanou elektronickou komunikací se světem své generace. Domem však procházejí i další postavy: Hanuš, Riegerův bývalý tajemník, svědomitě třídí inventář vily, aby Riegera uchránil obvinění, že si snad ponechal něco ze státního majetku, zatímco Hanušův bývalý tajemník Viktor se postupně a nenápadně stává Riegerovou spojkou s nastupující vládní garniturou. Novináři Jack a Bob, pracující pro všudypřítomný deník Fuj, sem přicházejí, aby s Riegerem připravili velký bilanční rozhovor. Mladá obdivovatelka Bea přináší obdivovanému Riegerovi k podpisu jeho knihu. Novou vládu reprezentuje náměstek Vlastík Klein, podle všeho protřelý podnikatel, jemuž osud vily leží velmi na srdci. Nejčerstvější zprávy však Riegerovi obvykle přináší zahradník Knobloch („Chlapi v hospodě mluvili o tom stěhování..."). Katastrofická zpráva se brzy potvrdí: Riegerova rodina se z domu musí vystěhovat.

Tato novina odstartuje viditelný rozpad Riegerova „dvora", který ovšem vskrytu probíhal už nějakou dobu: Riegerova starší provdaná dcera Vlasta nabízí svému otci přístřeší, ovšem jen za podmínky, že Rieger převede svůj majetek na její rodinu. Vlastík Klein s pomocí tajemníka Viktora „zabaví" bednu se starými privátními písemnostmi pro potřeby mezirezortní komise pro dějiny. Především však přichází s návrhem „obchodu": Rieger si bude smět vilu pronajmout, za předpokladu, že mediálně podpoří novou vládu. Na rozmyšlenou dostává pouhý den.

Ukáže se však, že v rozkladu je i sama Riegerova osobnost. Zatímco pro potřeby interview rekapituluje zásady a úspěchy své politiky, jeho jazyk i alibistické reakce na Ireniny věcné poznámky, usvědčují bývalého kancléře z bezmocné rezignace na svoji státnickou roli. Ani jeho soukromý život není právě příkladný: zapomene například na výročí svého vztahu s Irenou - a ještě hůře: je Irenou přistižen v Beině objetí.

Události dostávají brzy prudší spád: Riegerovi je doručen dekret, podle něhož se má vystěhovat do „vsi sto verst odsud". Vlasta bere svou nabídku přístřeší zpět. Novináři Fuje namísto poskytnutého rozhovoru uveřejní smyšlené detaily z Riegerova intimního života. Irena chce skočit ze skály, ale Monika ji zadrží. Viktor přijímá místo v úřadu nové vlády. Osvald se chystá dělat hospodyni u Ragulinových, zatím však stále, zcela nevhod, usíná. Propuká bouře, v níž se Rieger na okamžik stává šíleným Learem, sužovaným fantasmagorickým vírem postav a replik, na jehož konci je zatčen, odveden a zesměšněn: ukáže se, že detaily jeho intimní korespondence se už staly veřejným majetkem.

Následujícího dne se otřesený Rieger se vrací domů poté, co policii „cosi podepsal". Kočár, který ho má odvézt na vesnici, už čeká, vily se přichází ujmout Vlastík Klein se svými podnikatelskými záměry. Jistou naději pro Riegera přináší Zuzanka: mohli by se všichni uchýlit k jejímu francouzskému příteli. I ten se však vzápětí stane objektem pozornosti policie. Klein nabídne Riegerovi východisko: mohl by pracovat pro novou vládu jako poradce poradce poradce... - ve skutečnosti jako poradce bývalého tajemníka svého bývalého tajemníka. Tisková kampaň proti němu nabývá obrátek. Je čas učinit prohlášení. Rieger v dlouhém, typicky havlovském, logicky brilantním závěrečném monologu, přerušovaném jen tím, jak bývalého kancléře opouštějí poslední dosud věrní, včetně Ireny, obhajuje své rozhodnutí. Stát se poradcem v čase, kdy světové události řídí právě všemocní poradci, totiž není nic pokořujícího, znamená to pro něho čestnou možnost pokračovat ve svém životním díle. Nakonec ale musí jen přihlížet, jak se jeho nedávná ctitelka Bea začíná točit kolem nového idolu, Vlastíka Kleina.

Havel v Odcházení konstruuje - podobně jako ve své předchozí hře Asanace, dokončené před dvaceti lety - umělý (a smutně zábavný) divadelní svět. Sebeironické bilancování odcházející první postsocialistické politické garnitury a sžíravý pohled na nástup následující reálkapitalistické generace prostupují hravé odkazy na Čechovův Višňový sad a na Shakespearova Krále Leara. Divadelnost textu podtrhuje neustálá přítomnost autorova Hlasu, podávajícího režijní instrukce i sebeironický komentář vlastní dramatické metody i jejích mezí.

 


Zpět  |  Nahoru  |  Tisk

Česky / English