Clarinet Factory a Alan Vitouš křtí novou desku


Renomovaný multižánrový kvartet Clarinet Factory pokřtí 20. listopadu od 20:00 ve Studiu Švandova divadla v Praze album Echoes of Colors. Nahrávku vydává agentura Aura-Pont ve spolupráci se Supraphonem.

Dvanáct převážně instrumentálních skladeb ovlivněných minimalismem, jazzem i etnickou hudbou znělo na sklonku roku 2010 v Obecním domě jako součást výstavy představující život a dílo italského malíře Amedea Modiglianiho. Vznikly sice u konkrétní příležitosti a impulsem byla výtvarná díla, ale zapadají do tradice duchovního hledačství souboru.

Kompozice částečně vycházejí přímo z Modiglianiho námětů; některé (Jeanne, Absinth) dokreslují atmosféru jeho tragického životního příběhu, jejž jedna z nejdražších českých výstav mapovala. Pro další skladby (Reminiscence of a Cathedral, Around a Point) si hudebníci propůjčili názvy děl Františka Kupky. Oba malíři společně vystavovali v roce 1912 na Podzimním salonu v Paříži a díla českého rodáka tak byla I součástí expozice v Obecním domě.

"S odstupem času zjišťujeme, že kromě přímé inspirace výtvarnými náměty skladby obsahují zcela svébytný hudební svět, abstraktní nálady, nepopisné proudění tónů, zobrazují stav duše, stav vědomí i nevědomí - zkrátka to, co bylo za obrazem. Vlastně už si na mnoho těch námětů dnes ani nevzpomeneme," komentují autoři a zároveň interpreti nynější vydání nahrávek.

Klarinetisté skladby nahráli společně s perkusistou Alanem Vitoušem ve sklepním prostoru Studia mimprovizace Ctibora Turby. Záznam vznikl velmi rychle. Po několika sezeních a diskusích následovaly čtyři večery společného komponování, improvizování a nahrávání. Většina skladeb se poté dočkala koncertní verze. Nová deska definitivně potvrzuje jejich životaschopnost i mimo rám Modiglianiho obrazů.

Uznávaný perkusista a autor filmové hudby Alan Vitouš k „modiglianovskému spojení“ doplňuje: "Kluci jsou hraví a pohotoví, navíc mají úžasný background v klasické hře - což se v mém žánru vyskytuje jen zřídka. Byla pro mne radost spojovat nejrůznější zvuky perkusí a klarinetů."

Soubor Clarinet Factory vznikl před více než deseti lety. Svou tvorbou, hrou a improvizací stírá kvartet ve složení Jindřich Pavliš, Luděk Boura, Vojtěch Nýdl a Petr Valášek hranice jazzu, crossoveru, etnických inspirací, minimalismu i elektroniky.

Clarinet Factory prosluli rovněž prací s neobvyklými koncertními prostory, s vizualizacemi i s hudbou k filmu a divadlu. Pro svůj první pražský koncert si je vybral zpěvák Bobby McFerrin. Unikátní je i jejich nejnovější počin - hudba pro nově otevřené Muzeum Karla Zemana na pražské Kampě u Karlova mostu, která zde zní z šestnácti kanálů.

Soubor slaví úspěchy u odborníků i posluchačů. Jejich supraphonské album Out of Home (2010) se dočkalo velmi pozitivní reakce u kritiků a vysílala ho například britská BBC.

Proslulá jsou rovněž jejich spojení s různými hosty a spolupráce se stejně naladěnými osobnostmi. V dubnu letošního roku se v nové podobě po dvou letech vrátila na trh deska Eternal Seekers, kterou členové Clarinet Factory nahráli s Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou. Hudebním Andělem oceněné album vyšlo v novém obalu výtvarníka Aleše Najbrta a s bonusem v podobě dosud nevydané písně Smiluje, která se objevila ve filmu Rodina je základ státu. Jde o akustickou verzi skladby z desky Baromantika Lenky Dusilové.

 

ROZHOVOR S CLARINET FACTORY

 

Amedeo Modigliani byl nejen malíř, ale i floutek, který si užíval nevázaného života. Vaše hudba zachycuje spíš duchovní hledání a cesty. Čím vám byl blízký a co z jeho tragického příběhu jste zdůraznili?

Modigliani měl poměrně krátký a bouřlivý život. Experimentoval s narkotiky i s alkoholem a z toho si člověk těžko něco může vzít. Ale když se podíváte na jeho portréty, otevře se svět člověka, který musel bojovat, asi i trpět; zkrátka zažíval něco, co občas zažívá ve větší či menší míře každý z nás. O tohle šlo v našich skladbách jako Absinth nebo Hangover. Nejvíce nás ale zasáhl neuvěřitelně tragický konec jeho přítelkyně Jeanne Hebuterne, která den po Modiglianiho smrti vzala život sobě i jejich nenarozenému dítěti.

 

Jak jste se k této „výstavní zakázce“ dostali?

Naši přátelé Jakub Fabel a Ondřej Beránek, kteří mají co do činění s deskou Echoes of Colors, s námi po dlouhá léta připravují Ozvěny z kamene - koncert v zatopeném lomu. No, a jelikož tam pracujeme rovněž s výtvarnými náměty a projekcemi, stali se právě oni iniciátory a prostředníky celého "modiglianovského projektu".

 

Jak poté probíhala příprava a nahrávání s Alanem Vitoušem? Vše vzniklo velmi rychle.

Ano, velmi rychle. Myšlenka vznikla někdy v polovině listopadu a již 8. prosince bylo vše hotové a instalované na výstavě. Zvolili jsme metodu soustředěného čtyřdenního nahrávání v uzavřeném prostoru. Předcházelo několik schůzek a výběr námětů, kromě Modiglianiho též z děl Kupkových. Nakonec jsme se zcela odstřihli od vnějšího světa a improvizovali a spontánně nahrávali ve studiu mima Ctibora Turby.

 

V čem je pro vás taková „práce na dané téma“ omezující a v čem naopak přínosná?

Hudba nebyla původně určena k tomu, aby na sebe strhla pozornost. Kupodivu nám však dala víc prostoru, než si dovedete představit. Omezení je dáno právě použitím na výstavě, ale zároveň vlastně hraje do karet tomu, abychom si udrželi soustředěnou náladu a vnořili se víc dovnitř hudby. Nakonec je v tom mnohem více svobody, než když tvoříte třeba na řadovou desku či playlist na koncert. Tam musíte pořád posluchače nějak bavit, tady stačí jen vstoupit a nechat se zasnít... Ten okamžik si ovšem může každý vybrat sám. Na to už nemáme vliv.

 

Ani váš nový projekt není tradiční. Ozvučili jste nové Muzeum Karla Zemana.

A opět za něj mohou pánové Beránek s Fabelem, kteří muzeum společně vymysleli a realizovali. 

 

Hudba tu zní z šestnácti kanálů. Jak bylo nahrávání kompozičně i technicky náročné? Nejde už spíš o zvukovou instalaci?

Především nám dělalo radost se vracet k oblíbeným filmům z dětství. Hudba Zdeňka Lišky, Zemanova dvorního skladatele, je skvělá, ale pro instalaci by se nedala použít. Takže jsme dostali úkol vytvořit něco "na míru". Zvuková stránka věci byla dána prostorem starého domu na Kampě, jedná se o poměrně členité místnosti, které jsou propojené, tudíž nešlo uzavřít do každé z nich jedno hudební nebo zvukové téma. Proto vznikla idea smíchat všechny nápady do jedné šestnáctikanálové skladby, která zní v muzeu současně, nicméně v každé části domu návštěvník vstupuje do jiné nálady. Hudba se postupně proměňuje a dotváří příběh muzea.

 

Máte rádi Zemanovy filmy plné triků i poezie? Zřejmě vám musí být blízká jeho hravost.

Na filmech Karla Zemana jsme vyrostli. Jako malí jsme se dokázali celý týden ve škole těšit na neděli, kdy dávali Cestu do pravěku nebo Vynález zkázy. Už tehdy to bylo v cyklu "pro pamětníky", což mi přišlo vzhledem k trikům a modernosti neuvěřitelné. Tehdy jsme obdivovali zejména ty triky a napětí. Dnes si samozřejmě mnohem více užíváme výtvarné stránky a humoru. Zemanovy filmy mají ale něco, co je možná občas opomíjeno - silné nadčasové lidské sdělení. A onu skvělou Liškovu hudbu.

 

Co vás nejvíc přitahuje na podobných netradičních projektech? Chuť vyzkoušet si nové věci nebo spíš osobnosti, jimž jsou věnovány?

Nám už vlastně projekty podobného rázu nepřijdou netradiční. Po hudbě k baletům, divadlu nebo po našich experimentech v lomu nám přijde přirozené, že hudba se stává součástí nějakého dění, něčeho jiného, než je koncert. On vlastně i koncert je v našem případě dost uvolněnou záležitostí, kdy se občas prolneme s publikem a necháme jej dotvářet některé skladby.

 

Podíleli jste se i na albu Tata Bojs Ležatá osmička. Jsou ve výhledu další hostování? A co je rozhodující pro to, zda podobnou nabídku přijmete?

Tata Bojs jsou skvělí blázni, ale nesmírně inteligentní, a takoví nás vždycky dostanou. Jinak rozhoduje první dojem z lidí a tématu. Už jsme odmítli pár věcí, které by nás možná poslaly na slavnější, ale také méně zajímavou cestu. V začátcích nás třeba lanařili do Televarieté, měli jsme hrát Händela, ale pak přišli s nějakou polkou a buřinkami na hlavě - a tady jsme už pochopili, že nejde o naši hudbu. Jinak máme plán oslovit zpěváka Brendana Perryho z obnovených Dead Can Dance, ale zatím je to jen sen.

 

Chystáte už další „řadové“ album? A nevrátí se také třeba veleúspěšní Eternal Seekers?

Ještě se chvíli budeme zaobírat Zemanem, rádi bychom jej využili k inspiraci - možná i pro řadové album, ale to nechme zatím jako překvapení. Eternal Seekers se po sólových záležitostech všech zúčastněných dostávají právě na pořad dne. Chut' je velká, ale než něco nového spatří světlo světa, ještě si počkáte. 

 

Vaše hudba se nejčastěji popisuje jako setkání různých kultur  - ale stejně tak je obrazem světa, kde se prolínají technologie i živá lidská setkání. Máte pořád pocit, že spolu tyto dva póly mohou žít v harmonii?

Budou muset.

 


Zpět  |  Nahoru  |  Tisk

Česky / English