Pluhar Erika


 

herečka, prozaička

 

Erika Pluhar byla od svých dvaceti do šedesáti let přední herečkou vídeňského Burgtheateru, kde mimo jiné hrála i v inscenaci Topolovy hry Konec masopustu v režii Otomara Krejči. (1979 byla vyznamenána medailí Josefa Kainze za mimořádné výkony v divadelní tvorbě.) Od mládí se kromě herectví také občansky angažovala v nejrůznějších oblastech, v nichž pociťovala ohrožení základních lidských práv, ohrožení uměleckých snah kýčem, úpadek hodnot nátlakem masmédií. Psala do rakouských a německých deníků, účastnila se nejrůznějších akcí na podporu lidských práv, psala dopisy významným osobnostem. Tuto činnost, vývoj jejích životních postojů a jejich odraz v umělecké činnosti zajímavě mapuje knížka "Der Fisch lernt fliegen" - výbor z deníků, dopisů, recenzí, osobních vzpomínek, korespondence. (Knížku vlastním, mohu ji zapůjčit.) Je autorkou 7 knih, z nichž většina byla vydána v několika vydáních (knihu Promiňte, je tohle už konečná? jsem překládala ze čtvrtého vydání), a několika filmových scénářů. V sedmdesátých letech se soustředila hlavně na literaturu. Začala také psát texty šansonů, které sama uvádí na koncertech a nahrává na CD. Na CD jsou také ve zkrácených verzích některé její romány, mj. i Promiňte, je tohle už konečná?. V Praze se představila v roce 2000; v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka uvedla ve Státní opeře písňový recitál. V říjnu 2003 se v pražské Viole konalo scénické čtení románu Promiňte, je tohle už konečná?, hráli Taťána Medvecká a Miloš Kopečný.

Ve svých knížkách autorka reflektuje osobní zážitky, prožité skutečnosti transformuje do jiných souvislostí a hledá tak to, co je v nich platné všeobecně (v případě knihy Promiňte, je tohle už konečná? je jedním z transformovaných konkrétních zážitků např. skutečnost, že autorčina dcera zemřela při astmatickém záchvatu). Při vytváření svých literárních postav a fabule příběhu vychází z osobní zkušenosti s hereckým řemeslem - ze schopnosti cizí život zároveň vnitřně cítit a rozvíjet, zároveň jej hodnotit racionálním nadhledem, a zároveň zkoumat, co je skutečné a co je jen „jako" - věčná otázka, co hrajeme a co je náš skutečný život. Je stejně nereálné vyvázat se z „divadla" hraného v reálném životě, jako hrát divadlo bez těsného sepětí se skutečným životem.


Zpět  |  Nahoru  |  Tisk

Česky / English