Pinter Harold


 

Harold Pinter - dramatik hrozby za stěnou obyčejnosti

Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 2005 opět dramatik: Po překvapivém loňském ocenění Rakušanky Elfriede Jelinekové se této pocty dostalo (v roce jeho 75. narozenin) autorovi neméně kontroverznímu, byť světově o mnoho proslulejšímu. Švédská akademie zdá se v posledních dvou letech neoceňuje jen literární kvality - u obou nesporné - ale i společensky nonkonformní životní postoje kandidátů.

Pinter neměl jednoduché mládí, židovský chlapec z chudého londýnského předměstí s citlivou povahou („Většinou jsem chtěl spáchat sebevraždu", vzpomínal s nadsázkou na své dospívání později - v rozhovoru s Václavem Havlem, otištěném v samizdatovém časopise O divadle) vyrostl na četbě Shakespeara, Joyce, Kafky a posléze i Becketta. Uplatnění i záchranu našel brzy v divadle. Jako poměrně úspěšný herec (ještě donedávna se občas objevoval i v hlavních rolích svých her) začal - jako většina příslušníků jeho literární generace po přelomovém roce 1956 - psát divadelní hry. Období do roku 1968 lze považovat za Pinterovo klasické období a styl her z této doby mají nejspíše na mysli recenzenti a publicisté, když mluví o pinterovské poetice.

Dostalo se jí také označení „komedie hrozby" - hry vystavěné na situaci, která může být interpretovaná různým způsobem a v níž se postavy konfrontují s více či méně skrytým násilím. Přitom toto násilí může být interpretováno jako ztělesnění zla, skrytého v nich samých. Více než jeho současníky ho zajímaly primární lidské pohnutky a potřeby, z nichž toto zlo mohlo pramenit - z potřeby sexu, lásky a přátelství, pozornosti, úcty a postavení, potřeby přístřeší a jistoty, potravy, vlivu, moci a dominance.

Pinterovy „komedie" však nejsou banálními thrillery ani ve své formě, k divadelní účinnosti je povznáší, to co známý britský kritik Benedict Nightingale označuje za Pinterův „trik": jeho postavy mezi sebou komunikují oklikou, nepřímo, jazykem, který na povrchu nemá nic společného s bezprostředně hrozícím nebezpečím. Na první pohled nekonzistentní dialogy (Pinter bývá dodnes přiřazován ke klasikům absurdního dramatu) nakonec vyústí ve velice konkrétní akci - její význam však přesto není jednoznačný. Pinter po letech vzpomíná jak vznikaly: „Moje první tři nebo čtyři hry pocházely z velmi rychlých a jakoby jen povrchových zákmitů. Jako když otevřeš dveře a tam to spatříš. Někdo tam sedí, někdo stojí, jiný odchází nebo přichází, někdo možná vaří, někdo mluví, jiný mlčí... Vteřinové snímky."

Nejslavnější hry tohoto období - Narozeniny, Návrat domů, Správce či Milenec - patří ke zlatému fondu dramatiky 20. století, ovlivnily celé generace anglosaských autorů - a vracejí se i na naše jeviště.

Méně známé je - a to zvláště u nás, kam se přes komunistickou cenzuru Pinterovy hry prakticky po dvacet let neprobojovaly - laureátovo následující tvůrčí období, v němž se postavy jeho her jakoby ztrácely ve svých vzpomínkách a nemožnosti komunikace mezi svými vnitřními světy. Z her z „trojúhelníkovou" milostnou zápletkou, které po něm následovaly, je u nás nejznámější dodnes hraná Zrada.

Koncem 80.let se Pinter vrací ke svému tématu hrozby, ovšem v daleko konkrétní, společensky vyostřené podobě. Umisťuje své hry do většinou blíže nekonkretizovaného prostředí diktátorských režimů třetího světa i za železnou oponou (Horáčtina, Sklenička na cestu, Party Time). Hry jsou přijímány pro svou angažovanost i neutuchající formální brilanci s úctou, poněkud se z nich však vytratila někdejší dráždivá nejednoznačnost. Pinter tehdy svůj příklon k politickým tématům obhajoval (cituji z rozhovoru, který poskytl autorce tohoto článku v roce 1992 pro časopis Svět a divadlo): „Mluvím ve velice jednoduchých termínech, ale proč bych neměl? Já nejsem komunista. A nejsem ani politik. Jsem spisovatel a občan, pozorovatel světa. A zdá se mi velice drsné, když slova jako svoboda a demokracie užívají lidé, kteří jsou bohatí a mocní." A k přijetí curyšské inscenace své Skleničky na cestu dodal: „Neřekl bych, že se jim hra líbila. Myslím, že se líbí málokomu. Ale jsem na to zvyklý. A jsem tomu rád. Člověk si má zachovat ostrost vnímání a schopnosti kritiky." Ani naše divadla nesahají po hrách z Pinterova posledního období často.

Z nich si nejspíše najde cestu k českým divákům komedie Oslava z roku 2000, kterou čerstvě přetlumočil Pinterův dvorní český překladatel František Fröhlich.

Přednedávnem Harold Pinter oznámil, že svou dramatickou kariéru uzavírá - a hodlá se věnovat pouze publicistice a poezii, literárnímu druhu, jenž více odpovídá obsahu, který chce světu sdělit: jeho celoživotní protiválečné postoje nabyly v poslední době bohužel na aktuálnosti.

Hlubokou stopu zanechal Harold Pinter i v dalších uměleckých oborech - divadelní režii (jeho oborem je především interpretace současné britské a americké dramatiky) a filmové scénáristice (Sluha, Posel, Žena francouzského poručíka, Hledání ztraceného času).



Jitka Sloupová



 


Zpět  |  Nahoru  |  Tisk

Česky / English