Peroutka Ferdinand


(* 6. 2. 1895, Praha  -  + 20. 4. 1978, New York, USA)

Novinář, spisovatel


Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu... Naše situace jest taková: jen socialismus je možný - ale jak je možný?
Tyto a ještě pozoruhodnější věty v Peroutkově úvodníku Když spáč procitne v prvním poválečném čísle jeho týdeníku Dnešek z konce března 1946 nepřipadaly zvláštní; vyjadřovaly vývoj a stav myslí té části české inteligence, k níž Peroutka patřil.
Peroutka je vedle Karla Havlíčka Borovského často pokládán za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Oba spojuje nejen jejich cílevědomá orientace na tradice kritického, západně orientovaného myšlení, ale skvělý novinářský styl, sarkastické ostří a schopnost přesné, pregnantní formulace. Svou novinářskou dráhu zahájil po maturitě roku 1913 v časopise Jana Herbena Čas. Za války se skrýval v Alpách, aby se vyhnul odvodu, ale 28. říjen 1918 zažil již v Praze. V únoru 1919 se stal šéfredaktorem časopisu Tribuna (do 1924), kde zveřejňoval statě, které v roce 1924 vydal ve svazku Jací jsme. Tyto polemiky s několika oblíbenými představami o české národní povaze vzbudily značný ohlas, mimo jiné pro razantně formulovanou kritiku Masarykových tezí o české otázce (tradice reformační a českobratrská). Peroutka se v podstatě postavil na stranu Masarykových předválečných oponentů Josefa Kaizla a J. Pekaře. Přesto po odchodu z Tribuny právě s pomocí Masaryka (jenž jej znal od roku 1923 a poskytl mu 1 milion korun) založil vlastní týdeník. 17. ledna 1924 vyšlo první číslo Přítomnosti, kterou Peroutka vydával až do začátku 2. světové války, než její vydávání zakázali nacisté. Psaly do ní význačné osobnosti první republiky jako bratří Čapkové, Alfred Fuchs, H. Ripka, Zdeněk Smetáček, František Götz, Gustav Winter a mnozí další. Peroutka politickými komentáři přispíval také do Lidových novin, a patřil tak k prohradní skupině českých politiků, novinářů a kulturních pracovníků, jejichž demokratismus byl nepochybný, i když doleva tíhnoucí. Proto se také roku 1925 účastnil nezdařeného pokusu J. Stránského o založení Národní strany práce. V roce 1926 zasáhl do diskuse o významu zahraničního a domácího odboje (články na toto téma pak vydal pod titulem Kdo nás osvobodil?, 1927). Peroutka byl rovněž pravidelným "pátečníkem" u K. Čapka a častým návštěvníkem proslulého Společenského klubu v Praze Na příkopech.
Jeho střízlivě kritického ducha dokazuje kromě denní publicistiky a úvah kniha Budování státu (1933-38), která měla skončit vstupem německých stran do vlády v roce 1925. Rozsáhlé dílo, konzultované i s Masarykem a Benešem, a přesto nestranné, už mu vývoj nedopřál dokončit. O jeho pracovitosti i myšlení svědčí také kniha Ano a ne (1932) o významných osobnostech politiky a kultury (Goethe, Freud, Havlíček, Lenin, Masaryk) a soubor literárních kritik Osobnost, chaos a zlozvyky (1939). Již v prvních dnech okupace v rámci tzv. Gitteraktion byl spolu s dalšími osobnostmi zatčen, po několika dnech propuštěn a v prvních dnech války v září 1939 znovu zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. K. H. Frank a E. Moravec mu nabídli kolaboraci, ale tu odmítl, a tak protektorátní Přítomnost řídil kolaborantský novinář E. Vajtauer. Po skončení války byl Peroutka v roce 1945-46 členem Prozatímního Národního shromáždění jako hospitant v klubu národněsocialistické strany, s jejímiž významnými členy, například J. Stránským či J. Firtem, se přátelsky stýkal už před válkou.
Týdeník Dnešek začal vydávat v březnu 1946 a byl také šéfredaktorem Svobodných novin (publicistiku z těchto let obsahuje svazek Tak nebo tak, 1947). "Když spáč procitl", začal se rychle dostávat do konfliktu s novými poměry. Brzy se Peroutka i jeho noviny staly předmětem útoků a nenávisti - vynikal v tom zejména G. Bareš - za důraznou kritiku nedemokratických projevů, porušování práva a lidské důstojnosti, totalitárních tendencí, špatného státního hospodaření atd. Jen zahraničněpolitická orientace na SSSR byla i pro Peroutku tabu. Proto na známý projev Winstona Churchilla ve Fultonu (USA) o "železné oponě", pronesený právě v březnu 1946, prakticky nereagoval.
Po únoru 1948 musel Peroutka uprchnout do exilu. Žil v USA, byl členem Rady svobodného Československa, zejména však od roku 1951 několik let řídil československé vysílání Svobodné Evropy, do níž přispíval pravidelnými zasvěcenými kritickými komentáři o událostech ve vlasti (bylo jich na 1500!). Shrnul je pak v knižní publikaci Budeme pokračovat (1984, Toronto). Své politické kredo vyjádřil v eseji Demokratický manifest (1959, New York), který však k Peroutkovu zklamání vzbudil jen malý ohlas. Pozoruhodná je i jeho práce Byl Beneš vinen?, kterou napsal krátce po únoru. V exilu u manželů Škvoreckých vydal dva romány Oblak a valčík (1976) z období 2. světové války (šlo o přepracovanou verzi dramatu uvedeného roku 1947 na scéně Národního divadla) a Pozdější život Panny (1980), relativizující mýtus o Johance z Arku.
Peroutka v předválečné Přítomnosti vystupoval za dorozumění s Němci v Československu. V roce 1956 napsal v exilu: Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona... Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně. Před tím musel uprchnout do exilu, kde zemřel na rakovinu plic. A teprve roku 1991, po pádu režimu "bez práva a zákona", byly jeho tělesné pozůstatky převezeny do Prahy a pohřbeny na pražském Vyšehradě. 


Zpět  |  Nahoru  |  Tisk

Česky / English