(* 24.3.1923)
Výtvarnice
Dílo Běly Kolářové někdy zůstávalo neprávem ve stínu tvorby jejího manžela, básníka a kolážisty Jiřího Koláře. Je ale stejně originální a závažné pro celou naši výtvarnou kulturu.
Umělkyně v polovině padesátých let začala jako adekvátní médium své tvorby chápat fotografii, zaujalo ji především prostředí pražských periférií a tam se odehrávajích dětských her. Tehdy možná navázala na to, co sledovali o desetiletí dříve umělci Skupiny 42. Ale její zájem o vše marginální, vše nedůležité se brzy stal východiskem nesmírně radikálních objevů, které z ní činí jednu z klíčových osobností české výtvarné kultury. Nejprve, na samém počátku šedesátých let, si uvědomila, že cesta zobrazující, figurální fotografie je již dávno vyčerpána - zatímco celý svět byl nadšen výstavou Family of Man, Běla Kolářová se cítí množstvím takových fotografií zahlcena a rozhoduje se pro navázání na tradici radikální avantgardní fotografie, která ovšem, snad s výjimkou fotogramů Man Raye, byla zapomenuta a teprve měla být objevena.
První velkou skupinu prací (většinou vznikly v roce 1961) tvoří to, co sama nazvala umělé negativy. Vrstva parafínu na kousku celofánu - a na ní stopy nejobyčejnějších předmětů, které měla kolem sebe : skalpelu, husího brka ... Jindy do parafínu drobné předměty zafixovala, třeba pár zrnek máku, několik štětin či kousíček řízečku. Jako by to byla její odpověď na dramatické struktury českého informelu, jako by chtěla obrátit pozornost k samotné estetické hodnotě struktur tak obyčejných. V dalším roce stejně soustavně nalézá kruhové formy, tvořené již bez jakéhokoliv negativu, jako záznamy pohybu světelného zdroje. Taková díla již patřila k průkopnickým pro celou kategorii nové citlivosti v Československu, stejně jako následující fotografie asambláží, tvořených určitým skladebným uspořádáním obyčejných nalezených objektů - zvláštní místo mají vlasy, jež se staly součástí autorčiných realizací dodnes.