Ionesco Eugene


 

(1909-1994)

dramatik

 

Eugène Ionesco je jedním z nejvýraznějších představitelů tzv. absurdního dramatu (poněkud nepřesný, zavádějící pojem zavedený Martinem Esslinem pro francouzské avantgardní divadlo po druhé světové válce). Ionescův otec byl rumunského původu a matka Francouzka, takže trávil dětství střídavě v Rumunsku a ve Francii. Po vypuknutí násilných řádění fašistických Železných gard opustil Ionesco v roce 1938 Rumunsko a trvale se usadil ve Francii. V Paříži začal psát články o literatuře a divadle a začal se stýkat se skupinou kolem revue Esprit.

Po skončení druhé světové války se Ionesco začal stále více pohybovat v prostředí avantgardního divadla a kabaretu, v roce 1948 udělal první náčrtky k Plešaté zpěvačce (tehdy ještě v rumunštině). Pracovní název zněl Angličtina bez profesora (Englezeste fără profesor). Následující rok podle těchto náčrtků napsal svůj první dramatický text, který nakonec pojmenoval Plešatá zpěvačka (La Cantatrice chauve, 1949). Její světová premiéra proběhla 11. května 1950 v malém Théâtre des Noctambules v režii Nicolase Bataille. Tou dobou se Ionesco pokoušel uplatnit také jako herec, avšak bez výraznějších úspěchů. V roce premiéry Plešaté zpěvačky napsal další tři dramatické texty - Lekce (La Leçon), Pozdravy (Les Salutations) a Jakub aneb Podrobení (Jacques ou la Soumission) a v roce následujícím rovněž tři - Židle (Les Chaises), Mistr (Le Maître) a Budoucnost je ve vejcích (L´avenir est dans les œufs) a svůj jediný text určený pro rozhlas - Autosalón (Le Salon de l´automobile).

Na doporučení Raymonda Queneaua vydalo nakladatelství Gallimard v roce 1954 první svazek Ionescových her. V roce 1962 vyšla jediná Ionescova sbírka povídek Fotografie plukovníka (La Photo du colonel), jež obsahuje prozaické zárodky některých jeho dramatických textů. Všechny tyto povídky napsal dříve, než se začal věnovat dramatické tvorbě. Téhož roku vyšla publikace Poznámky a protipoznámky (Notes et contre-notes) obsahující Ionescovy významné články o literatuře a divadle, včetně hodnocení vlastní dramatické tvorby. Následující rok byl zfilmován Nový nájemník a Ionesco podnikl rozsáhlou zahraniční cestu, během níž navštěvoval různá provedení svých her.

Roku 1966 se soubor Théâtre de la Huchette přeměnil ve společnost Les Comédiens associés (Spectacle Ionesco), jejímž cílem bylo hrát výhradně Ionescovy hry.

V roce 1967 vyšly Ionescovy autobiografické zápisky pod názvem Střípky deníku (Journal en miettes) a následující rok sbírka esejí Přítomná minulost. Minulá přítomnost. (Présent passé. Passé présent.).

Po okupaci Československa napsal v roce 1968 do Figara sérii protestních článků, které později vyšly v publikaci Protijedy (Antidotes, 1977). 14. dubna 1969 vyšel ve Figaru Ionescův rozsáhlý článek zaměřený proti okupaci ČSSR: Československo? Jediná evropská země, jež si zaslouží nezávislost (La Tchécoslovaquie? Le seul pays d´Europe qui mérite son indépendance), čímž se Ionesco ocitnul na seznamu 4500 autorů v ČSSR zakázaných.

V prosinci roku 1969 získal Velkou divadelní cenu (Grand Prix national du théâtre) a v roce 1970 byl zvolen členem Francouzské akademie - jedním z „nesmrtelných". Roku 1973 se v New Yorku uskutečnila premiéra filmu Nosorožec, v červenci pak vyšel jediný Ionescův román Samotář (La Solitaire). Následující rok uspořádal přednáškové turné po britských univerzitách. V roce 1977 vyšla kniha Protijedy (Antidotes), což je sbírka politických, literárních a kulturních polemik, jež psal pro deníky Le Figaro, Le Monde a některé další. Následující rok se Ionesco stal jedním z iniciátorů Výboru intelektuálů na obranu evropských svobod (CIEL). Roku 1985 obdržel cenu Thomase S. Eliota.

Eugène Ionesco zemřel 28. března 1994 ve svém pařížském bytě za ne zcela vyjasněných okolností.

Co se týká bortění divadelních konvencí, zaujímal spolu se Samuelem Beckettem čelní místo mezi francouzskými dramatiky padesátých let. V průběhu let šedesátých se však od své dramatické koncepce odklonil a začal se věnovat spíše tvorbě s alegoricko-symbolickým podtextem. Svou tvorbou i názory se hlásil k drsné poetice Alfreda Jarryho, k divadelnímu odkazu Antoina Artauda a k surrealistické a dadaistické tradici. S  potěšením se účastnil debat o vlastním díle.

Pouze polovina Ionescovy dramatické tvorby je dosud přeložena do češtiny. Z prozaických prací je v češtině dostupný román Samotář (Le Solitaire), autorovy zápisky vydané pod názvem Střípky deníků (Journal en miettes) a sbírka povídek Fotografie plukovníka (La Photo du colonel).

V Plešaté zpěvačce a některých dalších Ionescových dramatických textech se setkáváme s mechanismem, jenž je specifický svou cykličností. Lze ho přirovnat k principu zadrhnuté gramofonové desky. Je to pozoruhodný dramatický princip, výhradně na kterém Ionesco založil celé dvě jednoaktovky, jež dosud nebyly přeloženy do češtiny. Obě jsou nezbytné ke komplexnějšímu pochopení Ionescovy dramatické tvorby. Jedná se o třetí a šestnáctý Ionescův dramatický text: Pozdravy (1950) a Scéna ve čtyřech (1959) - v obou případech kratší, několikastránkové jednoaktovky.

(Do češtiny je v současnosti přeložena pouze polovina Ionescovy dramatické tvorby.)



 

Eugène Ionesco (1909-1994) je jedním z nejvýraznějších představitelů tzv. absurdního dramatu (poněkud nepřesný, zavádějící pojem zavedený Martinem Esslinem pro francouzské avantgardní divadlo po druhé světové válce). Ionescův otec byl rumunského původu a matka Francouzka, takže trávil dětství střídavě v Rumunsku a ve Francii. Po vypuknutí násilných řádění fašistických Železných gard opustil Ionesco v roce 1938 Rumunsko a trvale se usadil ve Francii. V Paříži začal psát články o literatuře a divadle a začal se stýkat se skupinou kolem revue Esprit.

Po skončení druhé světové války se Ionesco začal stále více pohybovat v prostředí avantgardního divadla a kabaretu, v roce 1948 udělal první náčrtky k Plešaté zpěvačce (tehdy ještě v rumunštině). Pracovní název zněl Angličtina bez profesora (Englezeste fără profesor). Následující rok podle těchto náčrtků napsal svůj první dramatický text, který nakonec pojmenoval Plešatá zpěvačka (La Cantatrice chauve, 1949). Její světová premiéra proběhla 11. května 1950 v malém Théâtre des Noctambules v režii Nicolase Bataille. Tou dobou se Ionesco pokoušel uplatnit také jako herec, avšak bez výraznějších úspěchů. V roce premiéry Plešaté zpěvačky napsal další tři dramatické texty - Lekce (La Leçon), Pozdravy (Les Salutations) a Jakub aneb Podrobení (Jacques ou la Soumission) a v roce následujícím rovněž tři - Židle (Les Chaises), Mistr (Le Maître) a Budoucnost je ve vejcích (L´avenir est dans les œufs) a svůj jediný text určený pro rozhlas - Autosalón (Le Salon de l´automobile).

Na doporučení Raymonda Queneaua vydalo nakladatelství Gallimard v roce 1954 první svazek Ionescových her. V roce 1962 vyšla jediná Ionescova sbírka povídek Fotografie plukovníka (La Photo du colonel), jež obsahuje prozaické zárodky některých jeho dramatických textů. Všechny tyto povídky napsal dříve, než se začal věnovat dramatické tvorbě. Téhož roku vyšla publikace Poznámky a protipoznámky (Notes et contre-notes) obsahující Ionescovy významné články o literatuře a divadle, včetně hodnocení vlastní dramatické tvorby. Následující rok byl zfilmován Nový nájemník a Ionesco podnikl rozsáhlou zahraniční cestu, během níž navštěvoval různá provedení svých her.

Roku 1966 se soubor Théâtre de la Huchette přeměnil ve společnost Les Comédiens associés (Spectacle Ionesco), jejímž cílem bylo hrát výhradně Ionescovy hry.

V roce 1967 vyšly Ionescovy autobiografické zápisky pod názvem Střípky deníku (Journal en miettes) a následující rok sbírka esejí Přítomná minulost. Minulá přítomnost. (Présent passé. Passé présent.).

Po okupaci Československa napsal v roce 1968 do Figara sérii protestních článků, které později vyšly v publikaci Protijedy (Antidotes, 1977). 14. dubna 1969 vyšel ve Figaru Ionescův rozsáhlý článek zaměřený proti okupaci ČSSR: Československo? Jediná evropská země, jež si zaslouží nezávislost (La Tchécoslovaquie? Le seul pays d´Europe qui mérite son indépendance), čímž se Ionesco ocitnul na seznamu 4500 autorů v ČSSR zakázaných.

V prosinci roku 1969 získal Velkou divadelní cenu (Grand Prix national du théâtre) a v roce 1970 byl zvolen členem Francouzské akademie - jedním z „nesmrtelných". Roku 1973 se v New Yorku uskutečnila premiéra filmu Nosorožec, v červenci pak vyšel jediný Ionescův román Samotář (La Solitaire). Následující rok uspořádal přednáškové turné po britských univerzitách. V roce 1977 vyšla kniha Protijedy (Antidotes), což je sbírka politických, literárních a kulturních polemik, jež psal pro deníky Le Figaro, Le Monde a některé další. Následující rok se Ionesco stal jedním z iniciátorů Výboru intelektuálů na obranu evropských svobod (CIEL). Roku 1985 obdržel cenu Thomase S. Eliota.

Eugène Ionesco zemřel 28. března 1994 ve svém pařížském bytě za ne zcela vyjasněných okolností.

Co se týká bortění divadelních konvencí, zaujímal spolu se Samuelem Beckettem čelní místo mezi francouzskými dramatiky padesátých let. V průběhu let šedesátých se však od své dramatické koncepce odklonil a začal se věnovat spíše tvorbě s alegoricko-symbolickým podtextem. Svou tvorbou i názory se hlásil k drsné poetice Alfreda Jarryho, k divadelnímu odkazu Antoina Artauda a k surrealistické a dadaistické tradici. S  potěšením se účastnil debat o vlastním díle.

Pouze polovina Ionescovy dramatické tvorby je dosud přeložena do češtiny. Z prozaických prací je v češtině dostupný román Samotář (Le Solitaire), autorovy zápisky vydané pod názvem Střípky deníků (Journal en miettes) a sbírka povídek Fotografie plukovníka (La Photo du colonel).

V Plešaté zpěvačce a některých dalších Ionescových dramatických textech se setkáváme s mechanismem, jenž je specifický svou cykličností. Lze ho přirovnat k principu zadrhnuté gramofonové desky. Je to pozoruhodný dramatický princip, výhradně na kterém Ionesco založil celé dvě jednoaktovky, jež dosud nebyly přeloženy do češtiny. Obě jsou nezbytné ke komplexnějšímu pochopení Ionescovy dramatické tvorby. Jedná se o třetí a šestnáctý Ionescův dramatický text: Pozdravy (1950) a Scéna ve čtyřech (1959) - v obou případech kratší, několikastránkové jednoaktovky.

(Do češtiny je v současnosti přeložena pouze polovina Ionescovy dramatické tvorby.)




Zpět  |  Nahoru  |  Tisk

Česky / English