Paula Vogelová
HOW I LEARNED TO DRIVE (Jak jsem se učila řídit)
3 ženy, 3 muži
Hra oceněná Pulitzerovou cenou za drama za rok 1997.
Její hrdinka Li´l Bit, vypráví příběh "pedofilie z pohledu Lolity" v "ich-formě": Autorka zkoumá tragédii svých hrdinů a ozvláštňuje ji tu patosem, jehož nositelem je "řecký" chór vedlejších postav, tu humorem, nad nímž zatrne - jeho původcem a průvodcem je totiž dětská nevědomost. "Přítomným časem" hry je okamžik iniciace hrdinky, jímž je v Americe tradičně příprava na získání řidičského průkazu. Li´l Bit učí řídit její skvělý strýček a zažívají přitom spoustu legrace. Pouze připravenému divákovi přijde vzájemná koketerie učitele a rozpustilé žačky poněkud podezřelá. Teprve následující scény ozřejmí počátek, ale i tragický konec vztahu obou na pohled příjemných lidí: strýček Peck svou neteř zneužil už před několika lety a dívka si teprve postupně bude uvědomovat psychické následky, které to pro ni znamená. Ještě hůře skončí Peck, jehož sexuální úchylka - tragicky se vyhrocující v nikdy nenaplněné lásce k mladičké neteři - nakonec vyřadí ze společnosti a docela zničí. Hra má rysy příběhu napsaného z psychoterapeutických pohnutek (ač byl záměr autorky údajně výlučně umělecký) a svým objektivizujícím katarzním vyústěním může sloužit i k terapii jiných životních úrazů a vin, ke kultivaci umění "řídit" sama sebe.
„... hra začíná zvesela a s nadhledem, takže jste okamžitě odzbrojeni. Pak, než si to stačíte uvědomit, jste vtaženi do tmavého, nepřátelského území, a je pozdě vrátit se zpět... Paula Vogel má dar vyvážit humor a patos, a přitom nebanalizovat ani jednu z těchto emocí. Hra JAK JSEM SE UČILA ŘÍDIT nabízí suše objektivní i hluboce soucitný pohled; je lehká i zničují. Paula Vogel provedla úžasnou, trýznivou sondu do studně neodbytných vzpomínek jedné ženy."
The New York Times
„Křehká hra o pedofilii? Paula Vogel toto neslučitelné spojení proměnila ve skutečnost."
New York Newsday